Dějiny dokumentární a reportážní fotografie v Čechách

Blog → Archiv / Dála Musil – 2. května 2008

Zajímá-li vás česká fotografie nebo její historie, přečtěte si něco málo o dějinách dokumentární a reportážní fotografie v Čechách v mém referátu ze studií v Olomouci.

Začátky fotografie

Největším problémem v začátcích fotografie bylo, jak obraz zachytit a uchovat. O zrod fotografie se podělili dva Francouzi a jeden Angličan. Prvním z nich byl Joseph Nicéphore Niepce (narozen 1765). Chtěl zdokonalit litografii a díky němu se zrodila první světlorytina. Vždy ale vycházel pouze negativ. K řešení tohoto problému se tak přidal Louis Jacques Mandé Daguerre (narozen 1789). S Niepcem se zapsali pod vynález Nové použití temné komory. Tato metoda byla potvrzena 14. prosince 1829. V té době ale stále přetrvával problém s uchováním obrazu. Niepce zemřel roku 1833, ale Daguerre pokračoval v pokusech. O čtyři roky později, roku 1837, byl objeven princip klasické fotografie, který funguje dodnes - chemické vyvolání latentního (skrytého) obrazu. 19. srpna 1839 byl vynález daguerrotypie představen veřejnosti. Pokrok ale vyžadoval více, především možnost rozmnožování originálů. A o ten se postaral Henry William Fox Talbot. Patent na kalotypii - kopírování obrázků z papírového negativu na papír - získal v roce 1841. Fotografie tedy vznikla ještě před polovinou 19. století, ale její rozšíření přišlo později. Jak tomu bylo u nás koncem 19. století?

Dokumentární a reportážní fotografie na začátku 20. století

Přelom 19. a 20. století přinesl rozšíření příručních fotoaparátů, což bylo dobré pro rozvoj fotorafické momentky. Zakladatelem reportážní fotografie u nás byl Rudolf Bruner-Dvořák, který svými snímky proslul už roku 1891. Mimo jiné pracoval jako osobní fotograf Františka Ferdinanda d’Este. Právem je považován za nejlepšího foto-kronikáře své doby. K vývoji reportážní fotografie přispěl výrazně nástup společenských časopisů. Jedním z nich byl týdeník Český svět založený roku 1905. Krom Bruner-Dvořáka sem přispívali fotografové zaměřující se na život metropole, jako byli třeba Bohumil Střemcha nebo Zikmund Reach. Reach si byl vědom významu fotografie a spoustu let shromažďoval nejrůznější fotografické dokumenty. Sarajevský atentát roku 1914 zaznamenal bratr Rudolfa Bruner-Dvořáka Jaroslav. Byli ale zveřejňovány i fotografie z dalekých krajů, kulturu a zvyky v Jižní Americe fotografoval Albert Vojtěch Frič. První světová válka se na fotografiích v tisku téměř vůbec neobjevila, o to více ji zaznamenali amatéři přímo v poli.

1918-1938

Válečné události podněcovaly k touze společnosti po informacích a nastal velký rozvoj fotožurnalistiky. Napomohl tomu technický rozvoj a především první přístroj na kinofilm Leica. V tisku začala mít živá fotografie převahu, vznikaly například fotoeseje. Reportážní fotografie se uplatnila v časopise Pestrý týden. Významnými autory reportážních fotografií byli Karel Plicka, Přemysl Koblic nebo Karel Hájek, který pracoval od 30. let pro časopisy nakladatelství Melantrich. Ten oslovoval desetitisíce čtenářů svými reportážními sériemi. Jednim z nejprogresivnějších časopisů byl týdeník Světozor vedený Pavlem Altschulem. Pracovali pro něj například Karel Drbohlav nebo Marie Stachová.

1939-1948

Smutné chvíle okupace v březnu 1939 fotografovali například Karel Hájek nebo Ladislav Sitenský. Po vzniku protektorátu bylo zastaveno vydávání mnohých českých tiskovin a začaly vycházet německy orientované. Pro Zteč fotografoval Svatopluk Sova. S nástupem Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora v roce 1941 přibývaly v tisku převzaté agenturní záběry propagující úspěchy německé armády. Čestí fotografové se v té době věnovali snímkům památek, krajin či folklóru. Mnozí fotoreportéři pokračovali v momentkách či sportovních reportážích. Jen málo fotografů pracovalo na bojištích, k nejvýznamějším patřil Ladislav Sitenský. Mnoho kvalitních snímků vzniklo při Pražském povstání roku 1945, fotografovali například Karel Ludwig, Zdeněk Tmej, Václav Chochola, Jan Lukas či Sláva Štochl. Ještě před převzetím vlády komunisty vznikaly dokumentární fotografie, např. život Romů zachycoval Viktor Richter. Mnohé fotografie byly zveřejněny v týdeníku Svět v obrazech, kde publikoval především Jindřich Marco, který zde ukázal svůj reportérský talent.

1948-1957

Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 se radikálně změnila situace v české fotožurnalistice. Zaniklo mnoho periodik, v dalších se objevili komunističtí šéfredaktoři. Nejvýznamější představitel předválečné reportážní fotografie Karel Hájek nedokázal stát stranou dějinných událostí a snažil se pohybovat v blízkosti státní reprezentace. Díky kontaktům dokázal získat množství kvalitních fotografií. Ve vykonstruovaném procesu byl do vězení poslán Jindřich Marco. Na nástupu tendenční fotografie se podíleli například Karel Otto Hrubý, Václav Jírů a Přemysl Koblic. Slavné osobnosti zachycoval Jan Lukas. Ve sportu našel svá témata Václav Chochola. Těžko přežívali 50. leta jeho přátelé Karel Ludwig a Zdeněk Tmej. Návrat reportážních fotografií přišel kolem roku 1955, např. v časopise Květy. V roce 1955 byl také založen deník Večerní Praha, vedoucím fotoreportérem se stal Erich Einhorn. V deníku se časem prosadily i obrazové seriály.

1958-1967

Po mírné politické liberalizaci nastal zájem o drobné události každodenního života. Vznikalo množství fotografií, které chtěly zachytit všednost dne. Vzory nacházeli autoři jako Chochola, Lukas, Marco nebo Hrubý ve fotožurnalistice z agentury Magnum. Ve světové soutěži World Press Photo 1959 dosáhla česká fotožurnalistika úsěchu díky 1. místu v kategorii sportovních fotografií, kterí získal mladý Stanislav Tereba. Tvář nového týdeníku Mladého světa formoval především Leoš Nebor. S Mladým světem začali spolupracovat například Jan Bartůšek, Miroslav Hucek nebo Pavel Dias. Mnoho prostoru se dávalo fotoreportážím. Vznikalo i mnoho obrazových knih, vydali je například Erich Einhorn, Václav Jírů, Antonín Bahenský, Miroslav Peterka, Josef Prošek nebo Jan Lukas. Mimořádní přízně dosáhl Vilém Heckel s knihami z horolezeckého prostředí. K vrcholům patřil Miloň Novnotný a jeho dílo Londýn. Výjimečně dokumentární fotografie tvořil Viktor Kolář. Cykly o lidech vydávala Dagmar Hochová. Krom divadelních fotografií tvořil Josef Koudelka cyklus o Cikánech.

1968-1979

Strhující fotografie z protestních akcí během okupace v roce 1968 stvořil zejména Josef Koudelka, vypjatou atmosféru pohřebu Jana Palacha zachytili především Miloň Novotný nebo Miloš Polášek. V sedmdesátých letech nastal pro českou fotožurnalistiku velký úpadek. Velký podíl na tom měly především zásahy Federálního úřadu pro tisk a informace. Zlepšení nepřinesl ani barevný tisk, neboť byl problém s kompatibilitou tiskáren a fotoaparátů. Dobré výsledky tak přinášely jen sportovní fotografie, mezi autory patřili například Jiří Pekárek či Vojtěch Písařík. Tradici momentek z běžného života udržoval Mladý svět díky Miroslavu Huckovi. Lepší to bylo v oblasti dokumentární fotografie, známá je Anna Fárová. Absurditu komunismu a socialismu zaznamenali Ivo Loos, Jindřich Štreit nebo Jaroslav Kučera. Sociální fotografii tehdy kvalitně tvořila Markéta Luskačová či Pavel Štecha. Jejich práce ovlivnila mladší fotografy jako byl Ján Reča nebo Iren Stehli. Vznikaly také různé fotografické projekty, život ve zpustošené Ostavě vytvořil Viktor Kolář. Mysteriózní fotografie běžných situací Josefa Koudelky se dočkaly světového úspěchu.

80. léta

Ideologický dozor a cenzurní zásahy nebyly pro českou fotografii přívětivé. Přes mezinárodní izolaci se dařilo vystavovat vzdálené oficiální propagandy. Až druhá polovina dekády postupně přinesla uvolňování tuhého režimu. Tažení proti fotografii sice nebylo tak velké jako proti literatuře či filmu, přesto se uskutečnilo několik větších zastrašovacích akcí. Nejznámější bylo zatčení a šikanování Jindřicha Štreita, který se stal nebezpečným i díky fotografiím bezútěšné reality z Bruntálska. Štreit v nich otevřeně ukazoval devastaci prostředí a lidí. S dávkou ironie zobrazovala tehdejší život Dana Kyndrová, spartakiádní vystoupení vojáků zaznamenal Zdeněk Lhoták. Jedním z vrcholů díla Josefa Koudelky se stala kniha Exily. O fotografický deník se snažil Bohdan Holomíček. O nové žánry se snažili Štěpán Grygar, Josef Moucha nebo Bořek Sousedík. Subjektivní dokumentární fotografie pořizovali Pavel Jasanský, Ondřej Kavan, Jan Jindra a další. O tradiční dokumentární fotografie se snažili Dagmar Hochová, Markéta Luskačová nebo Pavel Štecha. Tímto směrem se orientovali i mnozí studenti FAMU. Na pomezí dokumentární a portrétní fotografie pracovali Jan Glozar a Antonín Halaš. Ojedinělé byly barevné snímky Pavla Baňky.

Česká fotožurnalistika v té době nicméně stála hluboko pod světovým standardem. Mohl za to především nedostatek témat, nekompetentní zásahy šéfredaktorů a jejich strach ze zveřejňování kritičtějších snímků nebo také špatné technické vybavení redakcí. Výsadní postavení si udržoval týdeník Mladý svět, jehož hlavním reportérem byl Miroslav Zajíc. Z nastupující generace zaujali Jan Šibík, Karel Cudlín a Jan Šilpoch.

90. léta

V druhé polovině roku 1989 bylo zřejmé, že se komunistický režim u moci neudrží. Mnoho fotografů dokumentovalo dramatické události během tzv. Palachova týdne přes exodus desítek tisíc obyvatel NDR až k Sametové revoluci v listopadu a zvolení Václava Havla prezidentem republiky. Mezi ně patřili Lubomír Kotek, Jan Šibík, Karel Cudlín, Jan Šilpoch, Radovan Boček, Jaroslav Kučera, Pavel Štecha nebo Jaroslav Krejčí. Fotografie tehdy hrála důležitou roli, protože v prvních dnech listopadových demonstrací oficiální sdělovací prostředky nezveřejňovali dostatek informací. Už 5. prosince 1989 byly zveřejněny ve výstavní síni Foma v Praze snímky z listopadových událostí. Radikální změny státu změnily i fotografii. Kvůli ekonomickému tlaku zaniklo množství ambiciózních deníků a časopisů, kde hrála fotografie výraznou roli. Jedním z těch, kdo vydržel, je časopis Reflex. V něm má výsadní postavení jeden z nejznámějších českých fotoreportérů současnosti Jan Šibík, který dominuje svými záběry především z válečných konfliktů. Výrazný vzestup naší fotožurnalistiky po přechodu deníků na barevný tisk, v nichž začala dominovat barevná fotografie, podpořili například Herbert Slavík, Michal Růžička, Dan Materna, David Neff, Petr Josek, Michal Novotný, Jan Schejbal nebo Jiří Koliš. Mezinárodní ohlas měly reportáže Antonína Kratochvíla.

Přesto zůstavala fotoreportáž ve stínu dokumentární fotografie. Josef Koudelka mohl po dvacetileté přestávce tvořit v Československu. Fotografie z celého světa přinesl Jindřich Štreit, který vydal nejvíc publikací ze všech domácích fotografů. Vznikalo množství tematických cyklů, autory byli Alena Dvořáková, Viktor Fischer, Daniel Šperl nebo Václav Podestát. Vytříbené subjektivní dokumenty i nadále produkoval Viktor Kolář. Zakázky od prezidenta republiky získaval od roku 1994 profesionál Bohdan Holomíček. Své velmi dobré záběry publikovali nadále osobnosti jako Antonín Kratochvíl, Jaroslav Kučera, Dana Kyndrová nebo Karel Cudlín. Protipól k sociálně zaměřeným fotografiím byly různé subjektivní dokumenty, např. cyklus Lidé od Václava Podestáta. Lidi a davy se staly tématem také pro Evžena Sobka, Vláda Bohdana nebo Hany Jakrlové. Fotky deníkového charakteru začali tvořit Vojtěch Sláma nebo Hynek Alt. Využití barvy bylo invenční v tvorbě Vladimíra Birguse, Jiřího Křenka či Tomáše Třeštíka.