Digitální demokracie aneb co přinesl internet

Blog / Dála Musil – 17. května 2008

Přinesl internet skutečnou digitální demokracii? Ať budete tvrdit ano nebo ne, jisté je, že svět se s jeho příchodem hodně změnil. Přečtěte si školní práci nejen o žurnalistite a médiích na internetu.

Přestože původní návrh na celosvětovou síť začal vznikat již v roce 1962, pojem "internet" byl zaveden až roku 1987. Do té doby bylo používáno slovíčko arpanet. Internet je jedno z mnoha slov, které využívá latiny. Skládá se ze slov "inter" - mezi a anglického "net" - network, tedy síť. Konec arpanetu a vznik www se pak datuje k roku 1991. Internet je otevřený globální systém počítačových sítí. Je to médium v nejširším smyslu - je to prostředek, prostředí i nástroj. Jeho vlastnosti a povahu ovlivňuje chování těch, kteří ho používají. V té době ještě lidé netušili, jaké možnosti bude internet za pár let mít...

Důležité je ale nadefinovat si, že je tu rozdíl mezi slovy internet a web. Jaký je rozdíl mezi internetem a webem podle tvůrce webu Tima Berners-Leeho? Veřejnost obvykle chápe internet v zúženém významu jako www - world wide web, krátce web. Web ale není celý internet. Je to distribuovaný, heterogenní, interně spolupracující multimediální informační systém. Rozdíl mezi netem a webem je takový, že internet je síť sítí, web je imaginární informační prostor. Na internetu najdete počítače, na webu dokumenty, zvuky, videa - zkrátka data, informace. Na internetu tvoří spojení kabely, na webu hypertextové odkazy. Web existuje díky programům, kterými komunikují počítače po internetu.

Od vzniku internetu v podobě, jak ho známe dnes, již uplynulo přes patnáct let. Co nám dnes internet nabízí? Je toho spousta. Z původního účelu předávání informací a souborů mezi počítači se vyvinula obrovská celosvětová síť, a tak se dá říct je pravda, že dnes na internetu nalezneme skutečně všechno. Co je to všechno, které lze nalézt? Jsou to mnohé databáze, archivy ať zpráv či různých souborů, vyhledávače, encyklopedie, weby, blogy, diskuze, chaty a množství dalšího. Stále vznikají nové "věci", které jsou novými možnostmi internetu. Například vznik blogů byl jakousi revolucí, protože každý tak může prezentovat svůj názor.Tuto skutečnost potvrzuje i to, že si každý může udělat svůj vlastní web.

Jaká je hlavní výhoda internetu krom volnosti? Jistě je to interaktivita. Taková interaktivita, jaká je právě na internetu, totiž jinde není. Internet v sobě spojuje tisk, rozhlas i televizi. A vlastně mnohem víc. Velkou výhodou internetu je možnost "se k něčemu vrátit". V jakém smyslu? V televizi třeba promeškáte nějaký pořad a tak se na něj pak díky internetu můžete podívat ze záznamu, stejně tak v případě rozhlasu či čehokoliv jiného. Všechno má ale své pro a proti, ani v případě prostředí internetu tomu není jinak. Těch proti totiž možná začíná být nějak moc.

Demokracie nebo nekontrolovatelné publikování čehokoliv?

Slovo volnost či svoboda nabylo v rámci internetu možností větších, než by si zprvu mohlo myslet. Vznik internetu a www znamenal vznik prostoru pro publikační aktivity. Ty získaly charakter masové komunikace, teoreticky každá stránka může být médiem masové komunikace, pokud bude hromadně a periodicky navštěvována. Vznikla jakási digitální demokracie. Každý si může na webu zveřejnit co chce, každý může psát co chce a v podstatě může každý dělat co chce. Vše je pochopitelně v rámci jistých mezí, které jsou obvykle dány poskytovatelem webových prostorů, tedy tím, kdo poskytuje uživateli hosting. V případě volných hostingů - tedy těch, které jsou zadarmo a jsou jednodušše volné k registraci - tedy v současně době většina blogů nebo třeba známý WebZdarma.cz - právě tady může být nejobtížnější kontrola, což je to, co může porušovat onu demokracii. Obvykle spousta webů či blogů pod jedním hostingem totiž nestíhá být kontrolována proti porušování čehokoliv - podmínek serveru jako je třeba nezveřejňování rasistických, sexistických a podobných výroků či fotografií a mnohého dalšího. V současné době je už také téměř nemožná kontrola autorských práv. Slovo demokracie je tak možná v tomto případě více volnější, než by mělo.

Je tato volnost správná, nebo by to mělo být zatrhnuto? Správná v některých částech určitě je, ale pochopitelně vše má své pro a proti. Tím, že tento provázaný světový komunikační systém vznikl, vzniklo i všechno kolem, takže pokud by se něco z toho zrušilo, zrušení by se muselo dočkat i několik dalších subjektů v rámci této sítě. Nakonec by ale musel být zrušena celá síť, protože by mohla tím postupným "zrušováním" všeho již bez významu. Co všechno se dnes běžně děje a v podstatě nekontrolovaně?

Jednou z opravdu nepříjemnou (nebo spíš velmi výhodnou?) věcí v rámci internetu je to, že si můžete sehnat opravdu téměř vše, po čem toužíte. Běžně si dnes lidé stahují z internetu "empétrojky", filmy, originální počítačové hry, ale dokonce i knihy. Stahování muziky se v posledních letech trochu uklidnilo, lépe řečeno vydavatelé jdou lidem vstříc, protože je možné si písničky pořídit za menší poplatky. Ale pochopitelně komu by se takové poplatky chtělo platit, že? U filmů je situace známá. I z poslední doby je známo mnoho případů nelegálního pořizování filmů přímo v kinech, příkladem mohou být Simpsonovi nebo Vratné Lahve, v obou případech již byli pachatelé dopadeni. Chtěli dát lidem film dříve, chtěli lidem pomoci. Je potřeba je opravdu trestat? K tomu se dostaneme za chvíli. A co počítačové hry? Právě počítačové hry, ale také software jako grafické, audiální, vizuální, audiovizuální a další programy jsou dnes a denně zcela bez problémů stahovány ze sítě. Ačkoli je toto stahování her, programů, písniček či filmů považováno za nelegální, už jsem četl a slyšel velké množství názorů na toto téma.

Ale co by na to řekla druhá strana? Mělo by to být považováno za nelegální? Opravdu máme platit přemrštěné částky? Vždyť se na to podívejme z finančního hlediska. Začneme u písniček. Jedno CD vyjde na nějakých 300 korun. Za těch 300 korun je levnější měsíční připojení pevnou linkou k internetu. Hudebních interpretů je mnoho. Ale opravdu kvalitních písniček? Těch už tolik není. Kupovat si CD, když je tam jedna, dvě dobré písničky? Kdy naposledy se vám líbily všechny písničky? Odpovím za vás. Nikdy. Takže by to mohlo být tak, že kolik písníček se nelíbí, o tolik se sníží cena média. A co filmy? Za lístek do kina (dnes multikina, protože běžná kina už dnes nejsou moc k mání) dáte 140 a protože jdete s přítelkyní, tak to máme za 280. A nebudeme radši říkat, že s popcornem a kolou to vyjde na čtyři stovky za jeden film. Za dvě hodiny v kině. Pro brigádníka ve fabrice celodenní výdělek. Těžko se pak člověk může divit, že lidé to chtějí mít levnější. A že vznikají pirátské kopie. Ovšem také vznikají kopie originálů, ty mají už výrazně lepší kvalitu, než takzvané kinoripy. Chcete vidět film a tak řeknete kamarádovi, aby vám ho "nasdílel" přes nějaký program. Stáhne si ho pár dalších lidí (protože většina těchto programů je multi-userových) a už se film nese do světa.

A co hry a programy? Nová počítačová hra před pár lety stála kolem 1600. Dnes je to již trochu méně, ale bohužel dávat takovou částku za pár hodin zábavy... Samozřejmě, kdo chce kvalitu a něco dalšího, tak si to pořídí. Vydavatelé her navíc přidávají ke hrám spoustu věcí, aby nalákali lidi. Plakáty, soundtracky a tak dále. Ale je to k něčemu? Hráči nechtěji plakát, chtějí hru. Chtějí si oddechnout. A chtěji za málo peněz hodně muziky. A tak se stahuje a stahuje. A jdeme k programům, tady je to z finančního hlediska ještě horší. Programátoři jsou dobře placení a tvoří programy, které pomáhají tvořit něco dalšího. Například tvoří tzv. video-programy - jakési videostřižny, díky kterým se dá dělat film. A takový program pak použijí filmaři. A udělají film. A běžní lidé se program i film stáhnout z netu. Bohužel pro tvůrce předchozího, tedy filmaře či programátory, do kapsy jim ze stáhnutí z netu nejde nic. Na druhou stranu, cena běžných programů je dnes opravdu vysoká. Grafický program za 12 tisíc korun? Lidé se chtějí v počítačové praxi zdokonalovat, ale program si za měsíční plat opravdu kupovat nebudou. Pokud si ho někdo koupí, musí být dost majetný. Možná tak majetní, jako jsou jeho tvůrci. Ve všem se točí peníze. A právě peníze jsou to, proč lidé stahují všechno z internetu. Peníze nejsou, mají je jen ti nahoře, a to jsou právě ti, kteří dávají své filmy, hry a programy dolů, mezi ty "nemajetné". Existuje vůbec nějaké řešení?

Co je na tomto ale možná vůbec nejzajímavější, spousta počítačových programů je tvořena právě proto, aby si lidé mohli stahovat něco z internetu nebo posílat mezi sebou. Programy jako DC++ nebo různé torrenty jsou dnes k vidění po celém internetu. A že by autoři těchto programů byli postihováni? Nejsou. Mohou? Nejspíš ne, oni jen stvořili program a nechtěji za něj peníze. Co kdyby tohle udělal někdo jiný? Co kdyby firmy uvolnily plné verze her či programů? Co kdyby daly volně ke stáhnutí nějaký film jako ukázku toho, že jim nejde jen o peníze? Zdá se vám to nereálné? Nejspíš ano, ale jedna ukázka slouží k tomu, že tohoto internetového pirátství se dá dobře využít i k zisku.

Známý spisovatel Paulo Coelho neměl moc velký zisk ze svých vydávaných knih. Užíval internet a protože si byl dobře vědom pirátství a stahování všeho možného z internetu, dal ke stažení některé své knihy. Výsledek? Tržby za jeho tištěné knihy se výrazně zvýšily. Lidé si přečetli knihu na pc a chtěli ji mít i tištěnou. Nebo se o tom zkrátka nějak dozvěděli a možná si řekli, proč mu za to něco nedat, když to tak pěkně napsal. Možná že někde v nás je skrytý andílek, který nám říká, že se sluší, aby za to něco měl. Obzvlášt když nám to dal k volnému stáhnutí. Třeba by se takto mohli inspirovat i další. A nechat něco ke stáhnutí. Dost možná by jim to zvýšilo zisky. Jedna počítačová firma se toho nápadu chytla také. Uvolnila ke stáhnutí plné verze několika her, včetně prvního dílu jedné připravované hry. Chystalo se vydání druhého dílu a lidé si tak mohli zahrát první dil. A zároveň toužit po dílu druhém. A ten se dočkal velkého komerčního úspěchu, což zvedlo zisk vydavatelů. Dokáží se chytit i další? Pro běžné lidi, ale možná i právě pro autory, by se to hodilo...

Volné informace na internetu

Rozvoj internetu a jeho možností s sebou přinesl nekonečný rozmach informací. Ty nalezneme všude, budou různorodé, ale jejich pravdivost bude někdy dost relativní. Příkladem za všechny je v tomto případě známá Wikipedie. Každý ji může editovat, takže každý může napsat cokoliv k čemukoliv. Bohužel pro všechny uživatele internetu, každý člověk, který internet použivá, potřebuje někdy něco najít. A Wikipedie je dosti používaný zdroj. Díky volné možnosti editace zde ale může každý napsat lež nebo jakoukoliv nepravdu a v tu chvíli může být zle. Lidé si totiž informace většinou neověřují, věří Wikipedii a pak budou chybu úmyslnou či neúmyslnou považovat za pravdu. Ještě horší je to v případě, že někdo provádí tyto "naschvály" úmyslně.

Lidé si pochopitelně mohou najít informace všude, počet zdrojů se blíží nekonečnu, neboť se pořád zvětšuje a není pochyb o tom, že tomu tak bude i nadále. Dostáváme se tím ale k dalšímu problému a tím je to, že co člověk, to názor, co člověk, to jeden zdroj. A těch zdrojů máme nekonečno. Potom je někdy opravdu těžké být si jistý, zda máme informace korektní nebo ne. A tak si to zkusíme zkontrolovat, abychom našli pro změnu úplně odlišnou informaci. Tato volnost informací a volnost zveřejňovat cokoli dělá z webu mix všeho možného i nemožného a pomalu (nebo rychle?), ale jistě se stává velmi nepřehlednou složkou součástí života lidí.

Vzestup online žurnalistiky

V podstatě ať budeme hledat cokoli, zjistíme, že celý internet je vlastně mediální síť a každý, kdo má svůj web, je vlastně mediálně zaměřen. Dá se teoreticky říci, že každý, kdo něco na internetu publikuje, je žurnalista. Tedy jde pak jen o to, v jakém smyslu. O to se vedou diskuze již poměrně dlouhou dobu.

Internet se stal nezbytným pomocníkem pro žurnalisty a jejich získávání informací. Zpřístupnění archivů, databází - k tomu přidejte volně přístupné webové stránky a vše další co se na webu dá najít. To vše pomáhá žurnalistům v jejich práci. Orientaci na webu usnadnil vznik vyhledávačů, ať už katalogových či fulltextových. Publikováni na internetu je ovlivněno hypertextualitou (odkazovostí, provázaností k dalším zdrojům, poznámkám apod.), multimedialitou (možnosti audiální, vizuální či audiovizuální) a interaktivitou (od výběru webových stránek přes účast v diskuzích a fórech až po adaptivní interaktivitu, kdy si uživatel upravuje vlastní pc nebo prohlížeč - např. volba oblíbených stránek apod). Velkou hodnotou internetové žurnalistiky je její bezprostřednost, okamžitá reakce na událost.

Všechno začalo e-ziny neboli internetovými magazíny v polovině 90. let, což byly první periodicky aktualizované weby se sdělením veřejného charakteru. Většinou to byly jen texty a odkazy, až časem se přidaly multimediální a interaktivní části jako grafy, obrázky, diskuze a podobně. Populární bylo v té době bodové hodnocení článků a dodnes fungují u článků komentáře. Čtenáři se díky možnosti reagovat na články stali spoluautory publikovaného materiálu. Tato interaktivita v diskuzích je ale dnes obvykle úplně jinde - většinou jde o vulgární vyměnu názorů, např. na serveru novinky.cz je to dnes jedno a to samé - stěžování si na ODS či ČSSD od lidí, kteří nemají ani páru o politice. Dnes jsou tu internetové deníky, které tvoří informační základ všemu ostatnímu.

Internetové deníky

V dnešní moderní éře počítačů je již povinností, aby tištěná média jako je třeba MF Dnes, měla i svou internetovou - online - podobu. V případě zmiňovaného média se jedná o server idnes.cz, kde v průběhu dne přibývají aktuální novinky, články nebo události. Pochopitelně ze všech odvětví žurnalistiky, z politiky, počasí, sportu a čehokoliv dalšího. Člověk tak nakonec už ani nepotřebuje kupovat tištěná médía. Za prvé, tištěná média mají denní zpoždění. A pokud přes den čtenář sleduje online deník, tak druhý den už v novinách vlastně nic nového nenajde. Články z internetových deníků jsou pak v tištěném vydání prakticky totožné. Za druhé pak nemusí za internetové vydání platit. A navíc na internetové podobě těchto nebo i jiných deníků si přesně najde, co chce a bude mít možnost si přečíst více informací, než kdyby si koupil klasické noviny.

Další výhoda? Pokud dojde k nějaké změně v té či oné události, v novinách se článek neaktualizuje, zatímco na internetu ano. Člověk tak může přímo sledovat novinky v té události, o kterou se zajímá. To je zřetelné především při reportážích zvláštních událostí, kterými byly například povodně. Takovéto "živé" online reportáže přitahují velký zájem lidí. Reálný čas a průběžně informování - to jsou hlavní znaky tzv. "onlajnovky" - v českém prostředí byl jedním z prvních idnes.cz - v roce 1998 probíhala takto reportáž při hospitalizaci prezidenta Havla v Rakousku. Ale obdobné je to třeba se sportovními online přenosy. V novinách si člověk přečte jen jak to dopadlo a pár poznámek k průběhu, ale internet nabízí možnost "sledovat" celý zápas. Na internetu je více prostoru než v tisku, takže je zde i větší možnost publikování vlastních článků.

V novinách navíc nemůžeme mít hned několik důležitých součástí online deníků, ale také webů obecně. Co mám na mysli? Povinností jsou ankety či diskuze. Velmi populární pak bývají chaty se známými osobnostmi. Dále jsou třeba různé speciály - v novinách by pak byly označeny jako speciální příloha třeba k hokejovému mistrovství světa. Na internetu se ovšem ihned můžete ke speciálu vyjádřit prostřednictvím komentářů (protože žurnalistika by měla být konverzací a někdy ví čtenář o tématu více než autor článku) a především tyto internetové speciály jsou neustále aktualizovány o novinky právě z té či oné akce.

Jednou z dalších samozřejmostí pak mohou být emailové či smskové newslettery, přičemž se někdy jedná o prosté zprávy s novinkami, které se na daném webu nachází, někdy vám v newsletteru přijde třeba několik celých článků. Tyto newslettery jsou hojně využívané třeba sportovními kluby, které informují své fanoušky o výsledcích zápasů nebo nových událostech okolo týmu. Obrovskou výhodou je pak, jak už jsem řekl i dříve, velikost internetu. V novinách máte u článku jednu fotografii, zatímco zde můžete mít ke článku spousty fotografií, audio záznamů nebo videí. A k tomu si ještě uvědomte, že na internet dnes narazíme téměř všude.

Internetové podoby deníků však nemají výhody jen pro čtenáře, ale také pro jejich autory. Ačkoli při psaní článků do tištěného média sedí na stejném místě, mají uzávěrku, do které musí články odevzdat. V online podobě článek prostě napíšou a vloží s možností bezproblémové úpravy. Pravdou však je, že takový online žurnalista musí proti tomu "normálnímu" žurnalistovi umět více věcí s počítačem. Ačkoli v dnešní době jistě většina těchto online deníků využívá lehce dosažitelné redakční (někdy zvané publikační) systémy, základní znalost jazyka html rozhodně neuškodí. A v případě, že jste autory vlastních webů, pak byste toho měli umět ještě více a to především z programovacích jazyků. Ovšem výhoda online žurnalistiky je i ve finanční sféře, protože noviny se musí tisknout, rozvézt a tak dále, což v případě internetu není potřeba, takže ať už se na to díváme z jakékoliv strany, vždy nám vyjde, že online média jsou budoucnost jak ušetřit peníze a usnadnit práci.

Mají ovšem noviny pořád něco navíc proti online deníkům? Výzkumy ukázaly několik zajímavých údajů k rozdílu čtení. Především ten, že na internetu nečteme slovo od slova, ale obrazovku vlastně "skenujeme". Navíc na internetu proti novinám i pomaleji čteme. Jenže tady již v současnosti dostávají noviny na frak a to díky vzniku systému RSS. O čtenosti článku rozhoduje titulek a perex. Člověk se do článku podívá jen tehdy, pokud ho zaujmou. Pravdou je, že v tomto případě už čtenáře nezajímá pouze jedno určité médium. Po stáhnutí RSS klienta si do něj přidáte odkazy na vámi sledované online deníky a v tomto klientu pak vidíte aktuální titulky ze všech webů, které jste si přidali. Můžete se tak již podle titulku rozhodnout, kam půjdete číst. A také můžete porovnávat, jak jsou kde pohotoví s tou kterou událostí. A můžeme si být jistí, že podobných "věcí" bude přibývat.

Blogy, weby a nové možnosti

Blogy vznikly jako uživatelský přátelský nástroj pro publikování na internetu. Původně se zdálo, že jediné, co se zde můžete dočíst je to, že "ten Marek z céčka je ale pěknej ocas" nebo že "jsem se zamilovala do nesprávného", ale časem se z některých blogů začaly stávat opravdové mediální zdroje. Blog zahrnuje klasické možnosti online komunikace - okamžitost, interaktivitu, sdělování informací v čase a prostoru. Časová identifikace a datování jednotlivých sdělení přibližuje blogy k žurnalistickým produktům. Jedná se ale o zpravodajský formát nebo specifický internetový žánr? V prostoru blogu se mohou uplatnit všechny žurnalistické žánry, takže je to vlastně takové zastřešující prostředí. Za jistých okolností se může stát blog masovým médiem.

Vznik a velké rozšíření blogů rozvířilo diskuze o tom, co je internetová žurnalistika a kdo se může nazývat internetovým žurnalistou. Jedna z definic blogu (dle žurnalisty Adama Javůrka) je taková, že se jedná o často aktualizovanou stránku s jednoduchým vzhledem - zápisy jsou na jedné stránce. Nejnovější zápis je na začátku stránky a obvykle je blog vytvořen jednoduchým publikačním systémem. Má osobní nebo odborný charakter a je vytvořen autorem nebo skupinou autorů, kteří publikují také odkazy na jiné články, obvykle mají subjektivní komentář, popř. jsou zde osobní poznámky či postřehy a každý zápis má trvale funkční hypertextový odkaz. Možnosti webu někdy ale natolik okouzlí uživatele, že vše zbytečně přeplácají. A pokud narazíte na takový web, kde hrají barvy duhu a zní nějaká vůbec ne chytlavá muzika, nečekejte nijak zázračné informace.

K rozšíření přispěl především jednoduchý a volně dostupný publikační systém blogů a i laik tak může prezentovat svoje názory. Pravděpodobně největším rozdílem mezi blogem a opravdovým žurnalistickým produktem, jako je třeba online deník, je ten, že zápisy na blogu jsou často a obvykle subjektivní. Variabilita blogů je ale i tak široká - přes osobní deníček až k tematickému blogu s charakterem periodika pro určité uživatele. Není lehké stanovit, kdo je a kdo není žurnalistou. Již dnes jsou ale blogy, které podle výzkumů v čtenosti vítězí nad známými médii. Ať už bude důvodem pravdivost, informovanost nebo cokoliv jiného, musíme brát takovéto výzkumy v potaz.

Aby se dalo určit, kdo je a kdo není žurnalistou, musíme se vrátit k podstatě žurnalistiky. A tou je sběr, ověřování, výběr, vyhodnocení a zpracování informací. Pokud jsou takto zpracované informace důležité pro veřejnost ať už novostí nebo podstatností a pokud je blog aktuální či periodický, pak se jeho autor může nazývat žurnalistou. O tom, že vliv blogerů existuje, svědčí například to, že při prezidentských volbách v USA roku 2004 získali někteří blogeři akreditaci. Často jsou i rychlejší než renomované "značky" - blogy byly nejrychlejší v případě smrti princezny Diany nebo v případě tsunami v Asii - jejich rychlost tehdy pomohla např. k nalezení ztraceného chlapce. Nebýt blogu, možná by byl současným prezidentem USA Bill Clinton - jeho aféra s Monikou Levinskou by možná byla umlčena nebýt jednoho z blogerů. Ať chceme nebo ne, blogy se rozšiřují, často zlepšují a brzy to budou možná blogy, kdo bude vládnout světu informací.

Je to ale to, co chceme? Chceme, aby nám informace dávali albánský dělník, španělští desetiletí fotbalisté, kavkazští pastevci nebo brazilské tanečnice? Budeme věřit těmto informacím? A pokud ne, proč vlastně podporujeme vzestup blogů? Proč? Protože oni se mohou zamyslet nad tím samým z jejich strany. Člověk totiž chce prezentovat své názory. Není to možná základní lidská potřeba či vlastnost, ale máme to v sobě vygenerované. Člověk chce, aby ostatní věděli, co si myslí. A tak to řekne. V tomto případě napíše. A nakonec z toho možná bude velký humbuk, protože každý bude říkat něco ke všemu a nikdo nebude rozumět ničemu. Kvůli volnosti internetu se nebude dát ničemu věřit. A možná pak vzniknou i války, protože nikdo už ničemu nebude rozumět. Ale pár let do tohoto, dnes pro lidi science-fiction, ještě nejspíš zbývá.

Jaké jsou další možnosti internetu a webu obecně? Dnes již bez problému lze na internetu stvořit něco ve flashi, který využívá kombinaci grafiky, zvuku, textu a možností internetu. Stvořit můžete slideshow z obrázků, můžete si skládat vlastní videa z více videí nebo je tu podcast - namluvíte si svůj vlastní komentář k čemukoliv se vám zamane. Slovo podcasting vzniklo ze slov iPod a broadcasting - jednalo se původně o distribuci digitálních zvukových nebo vizuálních záznamů, které se stahovaly z internetu do počítače či přehrávače - původně sloužil jen k distribuci hudby, dnes se užívá běžně k mluvenému zpravodajství. Nechybí snad na webu žádného většího zpravodajského média. Ale možnosti internetu jsou stále větší...

Virtuální svět a jeho propojení s realitou

Virtuální svět je nekonečný a jde v něm dělat všechno. Chcete důkaz? To, že možnosti virtuálna jsou někdy až neuvěřitelné, dokazuje několik online projektů, jakým je třeba SecondLife. Jedná se o virtuální hru, kde ovládáte svou postavu a můžete se třeba setkávat s přáteli z ciziny nebo zajít do pobočky Reuters, kterou si v této virtuální hře firma Reuters zakoupila. Můžete žít ve hře a dělat to, co ve skutečnosti. Reálné firmy ve hře dělají to, co i ve skutečnosti. V nedávné době se právě ve hře konal den otevřených dveři Univerzity Palackého v Olomouci. Přímo ve hře se tak potenciální studenti mohli informovat přímo od lidí z vedení olomoucké univerzity.

Kupování reklamy ve virtuálních hrách je běžné, v Česku může být příkladem internetový hokejový manažer Hokejka. Firma si zde může zakoupit místo jakéhosi virtuálního sponzora ligy či týmu. A až začnou fungovat běžně online virtuální deníky, které budou informovat o tom, co se ve virtuálním světě stalo, pak se opět můžeme zamyslet nad tím, co vše dokáží lidé vymyslet. Protože možností je pak spousta. Přečtete si tištěné noviny, budete se dívat na televizi nebo poslouchat rozhlas? Nebo se připojíte k internetu a přečtete si online deník? A nebo ještě lépe, připojíte se na internetu do virtuální hry a přečtete si tištěný deník právě uvnitř té virtuální hry? Připadá vám to jako moc velké sci-fi? Pokrok se prostě nedá zastavit...

Hackeři

A na závěr? Ne všichni mají rádi internet a lidi. Na internetu není nijak těžké narazit na viry, spamy, spyware a podobné programy, které znepříjemňují život běžným uživatelům internetu. Hacking je starý jako počítače sami. Nejedná se vlastně o nic jiného než přeprogramování nečeho na něco jiné. Často uživatele napadá, proč to ti hackeři dělají? Odpovědí může být mnoho. Mají osobní problémy a potřebují se nějak vybít. Nebo snad chtějí ostatním ukázat, co umí? Nebo mají choutky štvát lidi? Taky by to mohli být opraváři počítačů, kteří nemají velké zisky - nasadí vám vir, necháte si to u nich opravit a můžeme jet nanovo. Pravdou ovšem je, že původ hackingu je jinde. Renomované firmy, například Microsoft, si po vydání nové verze Windows nechá od najatých programátorů - hackerů - nabourat vlastní systém. Chtějí zkrátka nalézt chyby v systému a hackeři tyto chyby hledat umí. Živí se tím. Pomohou Microsoftu a jdou si dál po svých. Faktem je, že jistě si některý z nich náhodou něco nechá pro sebe, aby měl zadní vrátka pro své domácí hříčky. Tak či onak, hackeři tu byli, jsou a budou. Proč to dělají je na nich, ale věřte, že pokud se sami na internetu nepustíte mimo "ověřené" weby a nebudete dělat vlastní iniciativou cokoliv relativně nekalého, tak se k vám nedostanou. Dostanou se jen tam, kde jim někdo ukáže cestu.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho na sociálních sítích


Chcete si přečíst i další zajímavé články?

Nezmeškejte už nikdy užitečné tipy a články