Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Blog / Dála Musil – 13. prosince 2006

Přečtěte si názory filozofa Francise Fukuyamy z jeho díla Konec dějin a poslední člověk v mém školním referátu.

Fukuyama se narodil v Chicagu v roce 1952. V současnosti je profesorem mezinárodní politické ekonomie na Univerzitě Johna Hopkinse v USA. Roku 1989 napsal esej Konec dějin, čímž se stal světoznámým autorem. Jeho esej vyvolala bouřlivé diskuze a tak roku 1993 svou esej rozšířil a prohloubil svou argumentaci v díle Konec dějin a poslední člověk.

Autor v knize vychází především z filozofů a snaží se vysvětlit, kdy nastane to, čemu se bude říkat konec dějin. Historický proces je podle něj hnán rozvojem moderní přírodovědy a bojem o uznání. Když zmizí všechny problémy a nové nenastanou, budeme se podle autora nacházet na konci dějin.

V říši svobody

V této kapitole je řešena otázka pokroku a liberální demokracie. Liberální demokracie má sice své výhody například proti fašismu a komunismu, ale stejně tak nevýhody - znečištění životního prostředí, nezaměstnanost, zločinnost. Za největší nevýhodu demokracie považuje neschopnost obrany proti bezohledným tyraniím. Fukuyama řeší jestli liberální demokracie může existovat věčně, nebo se objeví nějaké hlubší zdroje nespokojenosti, které způsobí rozklad demokracie (tak jako se to stalo u komunismu). A pokud žádné problémy nepřijdou a lidé žijí zcela spokojeně, pak se ocitneme na konci dějin. Podle Kojéva je základní motivace touha po uznání. Boj o uznání určuje dějiny a podle něj již konec dějin nastal, protože vzájemné uznání ve státě tuto potřebu uspokojuje. Otázka konce dějin je také otázka budoucnosti thymu (thymos = duše, životní síla, později slovo thymos znamená vášeň, hňev, pýchu nebo také touhu po slávě. Thymos může vést k touze po rovném uznání = isothymii. Isothymie motivuje člověka k lidské důstojnosti, sociální spravedlnosti - např. v důstojnosti různých lidských povolání. Každý pokus o zajištění rovné důstojnosti přinese omezení pro jiné lidi. Thymos ale může vést také k megalothymii - touze být nadřazený. A právě megalothymie se v dějinách uplatní dříve. Podle čeho hodnotíme například vyšší a nižší třídy živočichů). To znamená, že by zároveň nebyla uspokojena touha uznání a thymu. Levice tvrdí že uznání není naplněno kvůli kapitalistické ekonomické nerovnosti. Pravice tvrdí, že lidé jsou různí a proto jednat s nimi stejně by znamenalo popírat jejich lidskost. Podle pravice vyplývá nerovnost ze společenských konvencí nebo souvisí s přírodou (nerovnoměrné rozdělení vlastností člověka).

Lidé bez hrudi

Řeší se vztahy mezi panstvím a rabstvím a zjišťuje se, kdo je poslední člověk. Rabové se stali vlastními pány a pán už tak není uznáván, zatímco rabům není upíráno jejích lidství. Kdo je svobodný tak uznává všechny lidi stejně. Nietzsche za posledního člověka považuje takového jedince, který se skládá pouze z touhy a rozumu a chybí mu megalothymie. U Hegela potom člověk chtěl uspokojit uznání a touhu. Když mu prává zaručil univerzální stát, tak získal jak uznání, tak touhu. Fukuyama se ptá, jestli lidem stačí pouze zaručení práv. Společnost zaručující takové uznání může být výchozí pro uspokojení thymu. Je zde ale rozpor v uznání, protože je pro každého jinak důležité, kdo ho uzná. Věděc je více poctěn uznáním vědců než třeba novinářů. Je mnoho lidí, kteří chtějí např. náboženství, mají velkou svobodu výběru, ale zároveň jen malé uspokojení. Kdyby nastal konec dějin, znamenalo by to ukončení válek a bojů. Lidé by se totiž shodli co je důležité a nebylo by potřeba bojovat. Účastnili by se ekonomických aktivit a stali by se zvířaty.Protože pokud člověk odstraní nespravedlnost, jeho život bude přípomínat zvířecí. Právě nespravedlnost v člověku vzbuzuje, aby v sobě probudil to nejlepší. Poslední člověk tedy bude žít v klidu, míru, bude šťastný a spokojený, ale už nebude lidskou bytostí. Pokud ovšem lidstvo bude šťastné a zároveň nespokojeno samo sebou, vrátí se nespravedlnost a války.

Svobodní a nerovní

Nietzscheho poznámky říkají, že čím více bude potírána megalothymie a čím více budeme silným brát, tím blíže se posuneme k posledním lidem. Tomu se však lidé brání, protože nechtějí být stejní a život racionální spotřeby jim připadá nudný. Liberální demokracie nakonec může být zničena tím, že bude přebytek megalothymie nebo isothymie. Větší nebezpečí hrozí ze strany isothymie, tedy z toho, že lidé si čím dál více budou chtít být rovni. Poté by taková civilizace narazila na omezení od přírody. Tato společnost by neměla žádné "velikány" - vznikalo by jen málo umění nebo literatury, stát by neměl žádnou ekonomickou dynamiku. Taková civilizace by se nebyla schopna ubránit jakékoliv jiné civilizaci, kde by se megalothymie výrazněji projevovala. Současná liberální demokracie přesto dává možnost dosahu megalothymie - podnikání nebo třeba sport. Sportovci sportují proto, aby byli nejlepší a dosáhli tak vytouženého uznání. Lidé, kteří chtějí megalothymii, přijímají výzvy, jako je například odstranění nemocí a podobně.

Dokonalá práva a nedostatečné povinnosti

V současnosti existuje jedna velká oblast uspokojení touhy po uznání a tou je společenství. Lidé jsou součástí určitého společenství jako je třeba politická strana, podnik nebo sportovní klub. Tato sdružení vytváří komunitu a mají větší ideály, k nimž může člověk směřovat. Jedinec překračuje rámec vlastního já. Lidé mají ke společnosti práva, ale ne povinnosti. Společenství existuje proto, aby chránilo tyto práva. V takovém společenství je pak uznání od lidí se stejnými zájmy, které je důležité. Liberální ekonomické principy tradičním spolkům neposkytují podporu, naopak se snaží o rozdělení. Když chce někdo udělat kariéru, musí měnit bydliště. Základním a nejdůležitějším společenstvím je rodina. Není možné žádné posílení života společenství, pokud jim jedinec neodevzdá část svých práv a nepřijme jistou formu netolerance.

Nesmírné války ducha

V důsledku úpadku života ve společenstvích bysme se v budoucnu mohli stát bezstarostnými a egocentrickými lidmi, kteří neznají usilování o vyšší cíle, než je pohodlí. Tím pádem bysme byli posledními lidmi. Opačné nebezpečí pak je návrat k válkám a bojům s moderními zbraněmi. Lidé by neměli možnost uspokojit své ctnosti a ambice a docházelo by tak k metaforickým válkám. Zatím není jasné, jak dlouho se megalothymie spokojí s obraznými válkami. Lidé možná budou nespokojeni dokud neprojeví chtíč vsadit svůj život v bitvě za svou vlast. Ze zkušeností vyplývá, že pokud lidé nemohou bojovat o spravedlivou věc, bojují proti ní. Budou bojovat proto, že neznají život bez boje. Bojovalo by se vlastně z nudy. Díky modernímu liberalismu je megalothymie vyřešena tím, že vznikla různá opatření - rozdělení moci, vláda. Touha je usměrňovaná rozumem. Žádný režim tedy nemůže uspokojit všechny. Neuspokojení vzniká nejvíce tam, kde je demokracie nejúspěšnější. Proto ti, kteří budou nespokojení, budou vždy schopni začít dějiny. V součanosti existuje spousta moderních zbraní, ale dějiny nám ukazují, co se dělo dříve a jsme tak řízeni rozumem. Pokud historický proces spočívá na racionální touze a racionálním uznání, pak je největší ohrožení demokracie v jejím nepochopení. Společnost se vyvinula k demokracii, ale myšlení ne, takže nelze definovat lidská práva. Tím pádem mohou být přehnané požadavky na rovnost nebo naopak megalothymii. Přesto je liberální demokracie nejlepším možným řešením lidského problému. Pokud se vše bude vyvíjet jako dosud, směřování k liberální demokracii si získá více příznivců a problémy se zastavením moderního myšlení se vyřeší samy.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho na sociálních sítích


Chcete si přečíst i další zajímavé články?

Nezmeškejte už nikdy užitečné tipy a články