Povídka: Stará známá

Blog / Dála Musil – 6. prosince 2013

Měl strach.
Dobře ji znal, přesto se vždy bál a ten strach ne a ne překonat. Hrdlo se mu svíralo, v ústech polykal na sucho a hlavou se mu honily myšlenky, jak hodně to bolí.
Ještě horší byl ale ten pocit, že neví. Třeba se nic nestane - ostatně někdy to tak bylo. Jenže občas to naopak bolelo.
Člověk si na to prostě nezvykne, ať chce nebo ne. To by to musel dělat sám, aby se přestal bát. Možná. Jenže když za něj rozhoduje někdo jiný...
Nakonec se přece jen odhodlal a zavolal.
A za pár dní stál přede dveřmi, rozklepaný a bílý jako stěna, krůpěje potu z něj tekly jako vlny valící se z vodopádu. Slyšel ten zvuk, co mu nahání hrůzu.
Po chvíli vkročil dovnitř a uviděl to, co mu nahání noční můry. Dokonce denní můry. Věděl, že z toho třeba nic nebude. Klidně však být mohlo. Bál se o to víc, když k němu přistoupila a začala.
Na tohle se prostě zvyknout nedá...

*

A když bylo po všem a jeho dech se vrátil do normálu, dala mu do ruky při odchodu lísteček.
"Přijďte zase za půl roku," dodala s úsměvem zubařka.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho na sociálních sítích


Chcete si přečíst i další zajímavé články?

Nezmeškejte už nikdy užitečné tipy a články