Život: realita nebo fikce?

Blog / Dála Musil – 30. března 2007

Jistě jste si již někdy položili otázku, jak vlastně vzniknul svět, vesmír. K odpovědi se však pravděpodobně nikdy nedobereme, protože čím více se budeme odpovědi přibližovat, tím více otázek bude vyvstávat.

Vznik vesmíru z ničeho?

Věříte v teorii velkého třesku? Pokud ano, jak z ničeho může něco vzniknout? Ano, říkáte si, ale tam přece něco bylo, z čeho ten velký třesk musel být. Dejme tomu, že to tak bylo. Co tedy bylo do té doby? Před třeskem nic nebylo? Bylo vzduchuprázdno? Nebo spíše jen prázdno, nicota? Protože vzduch nakonec tehdy být nemohl, když nebylo nic. Jenže jak v takovém nic může něco nastat, jak může nastat velký třesk z ničeho v ničem? Dejme tomu, že by tedy velký třesk skutečně vznikl z ničeho nikde. Jak je to prázdno velké? A jak vlastně mohlo takové prázdno vzniknout? Když se nad tím člověk zamyslí, tak ho napadne, že před tím prázdnem něco muselo být. Ale to je jasné, že něco předtím muselo být. Ale od kdy? Od kdy se v nicotě stvoří nic? A co bylo to nic před prázdnem, ve kterém nastal velký třesk? Lidské chápání se stěží někdy dobere odpovědí na tyto otázky. A proto je možná i další zajímavá teorie. Pokud nevíte, jak vesmír vzniknul, nebylo by tak těžké uvěřit ani tomu, jestli skutečně žijeme...

Descartův Démon nebo snad Matrix?

Descartes kdysi publikoval své myšlenky o Démonovi, který nás ovládá. Podle něj neexistuje nic jiného než "ten jeden člověk" a démon. Démon člověku vsugeroval svoje zkušenosti a vše, co tento člověk ví. A Descartova teorie je nápadem pro mojí teorii.

Co když vlastně je taková realita? Co když ve skutečnosti nežijeme, ale jsme pouze nějaké mozky v kyblíku napojené na elektrody, pomocí kterých dostáváme impulsy? Co když tento svět, který žijeme, tyto řádky, které čtete, nejsou skutečné? Co když tohle všechno je fikce, jako třeba v Matrixu? A naše skutečná těla nebo mozky žijí v jiném světě, tam někde nahoře? Co když jsme v jakémsi velkém snu, který žijeme? Pokud by to tak bylo, tak ten, kdo tyto slova čte, je vlastně pouze moje vlastní fikce, někdo, koho jsem si sám vymyslel. Vše co vidím je fikce, to znamená že svět neexistuje, to znamená že mohu teoreticky všechno ovládat, pokud budu chtít. Jak by to bylo možné? Vezměme si třeba údajný šestý smysl. Například já, když posloucham muziku na přehrávači, tak se mi už několikrát povedlo dopředu říci, která písnička bude jako další. Není to tím, že by to nebylo náhodné pořadí písniček, ale prostě najednou vám vpadne myšlenka, že tato písnička příjde. A to obzvlášť tehdy, když se to povede trefit několik písniček dopředu. Třeba proto, že chcete, aby přišla. Můžete tak vlastní myslí ovlivnit, co bude následovat bez toho, abyste se museli dotknout přepínače. Je to snad proto, že přehrávač i písničky a vlastně vše kolem je pouze výmysl, jen fikce? Začneme ovládat manuálně naše automatické sny?

Jsou sny reálné a co je deja vu?

Dalším příkladem pro tuto teorii jsou sny. Kolikrát se člověku něco zdá, nebo něco zahlédne, má představu, nebo si najednou uvědomí, že "tohle se už přece jednou stalo". Že si tuto situaci pamatuje, i když je to nemožné? Nebo že by snad démon či ten, kdo nás ovládá, třeba mohl posouvat posuvníkem času a mysli, a některé věci tak vlastně prožijeme znovu? Třeba je tento démon hodný, protože se nám něco nepovede a chce nám pomoci, tak nám život nahraje zpět a proto se nám někdy zdá, že tu situaci už jsme jednou prožili. Protože přestože nám přemaže paměť, střípky a úlomky dřívějších událostí v nás zůstanou. Přijde vám to nereálné nebo neuvěřitelné? Pokud ano, jak tedy z ničeho vznikl velký třesk? Nevíte? Třeba proto, že skutečnost je jiná a velký třesk nám byl pouze nahrán do naší mysli?

Deja vu už kdysi bylo vysvětleno vědecky, je jen otázkou, zda-li tomu můžeme věřit, protože někdy se člověku v mozku honí něco, co nahlodává jeho myšlení. Je to jednoduché, když je člověk unavený, jeho mozek je unavený, a nepracuje tedy na 100%. Čas od času se tedy stane chyba. A to chyba v přenosu informací - z jednoho oka přiběhne informace do mozku o zlomek milisekund dříve než informace z druhého oka. Mozek uloží první informaci a následně druhou, což způsobí, že v době uložení druhé informace už je tam první a mozek neví, jak dlouho tam je uložená a tak vzniká deja vu. Malé zpoždění signálu způsobí něco jako rozostřený obraz a dezorientaci, kterou si vyložíme tak, že jsme na tom místě třeba už byli.

Jenže. Tím pádem se deja vu nikdy nemůže stát člověku, který má jen jedno oko, že? Tak či tak, nesouhlasím s tímto vysvětlením, proč? Protože situace, kdy se nám zdá, že "tohle už se někdy stalo", nikdy nemůže být deja vu. Proč by se mi totiž někdy zdálo něco takového vícekrát v různých časech úplně o tom samém?

Tato teorie má ovšem i jiné varianty. Co když to, co vidíme, není skutečný svět? Co když jsme někde hluboko uvnitř zeměkoule? Třeba jsme někde v podzemí, kde jsme se narodili a kde žijeme a to, co vidíme, jsou pouze hologramy nebo nějaké naše pseudo-vidiny? Nebo jsme snad přivázáni v jeskyni u ohně podle dávné Platónovy teorie jeskyně? Co když to, co považujeme za Slunce, je vlastně pouze nějaké obří světlo? A protože tohle velké světlo má velkou spotřebu, tak se každý den na pár hodin ztratí a poté naši vládci vsunou novou žárovku, která na nás svítí další den? Skutečně jsme slunce někdy viděli? Byli jste se podívat ve vesmíru, jestli tam to slunce skutečně je, nebo jste pouze viděli obrázky či nahrávky? Jsme snad jen nějací pokusní králici, lidské klony těch co žijí v realitě nebo něco jiného?

Oběť reality show?

Nebo jsme se stali obětí reality show? Znáte film Truman Show? Film o tom, že jeden člověk je od počátku svého života filmován a jeho život je reality show pro ostatní? A když poté uvidí za výtahem natáčecí studio, napadne ho, že ten svět není reálný? Je to velmi podobné našemu příkladu. Co když jsme se stali obětí největšího skandálu všech dob? Jenže kdyby to tak bylo, tak jak to sakra můžeme dokázat, když jsme stále v podzemí, a to, co žijeme, vlastně není realita? Žijeme fikci nebo nějaký film? Co si třeba myslíte o zázracích nebo návštěvnících z kosmu? Co když světýlko, které vidíme na obloze a považujeme ho za UFO, je pouze z "venku" - nějaký reálný člověk nebo bytost tam svítí baterkou kolem naší kopule, fikce, které žijeme? Jsou tyto zázraky a pro nás fiktivní věci v tomto světe třeba jen chyby v systému? Viděli jsme snad černou kočku? A byla to ta stejná jako předtím? Realita nebo fikce?

Proč se někteří lidé proberou z komatu a někteří ne? Proč se do něj vůbec dostanou? Třeba proto, že když se do něj dostanou, tak se vymaní z této fiktivní reality do té skutečné? Nebo když člověk zemře - pak se probudí v nebi - které je vlastně skutečnou realitou? Tou realitou, kterou my, kteří žijeme v této fikci, dříve než po smrti neuvidíme? Jsme snad v komatu v reálném světě a tento fiktivní svět je to, co se nám pouze zdá? Otázek může být skutečně mnoho.

Boží strategie?

Je tedy vlastně možné nějak dokázat, jestli žijeme ve skutečném světě, nebo jsme pouze ovládáni někým jiným? Nebo démon, který nás ovládá, je bůh? Jsme pouze loutky, jejichž osud je předurčen? Nebo snad můžeme některá rozhodnutí učinit jinak, než určují bohové? Pokud to tak je, a můžeme se sami rozhodnout, proč se nám vrací střípky toho, co se podle našeho vědomí již někdy stalo? Jsme loutky, kterým je tedy přáno, aby jednali co nejlépe a podle toho nás na ose času a mysli poté bůh posouvá tam a zpět? Varianta je i taková, že bohové spolu hrají třeba šachy. My, obyvatelé této planety, jsme pak jejich figurkami. Třeba bohové hrají nějakou ligu, každý má svou planetu, o kterou se stará a musí se té planetě co nejvíce dařit? Jakási obdoba počítačových strategií hraná s živými lidmi, námi. Ovšem pokud my můžeme hrát počítačové hry v "našem" světě, pak jsme třeba i my virtuální v jiném světě, což vlastně nikdy nemůžeme dokázat. A pokud bychom to dokázali, tak jak nám to pomůže? Představte si, že se nad něčím podobným zamyslí postava z nějaké počítačové hry. Hloupé nebo neuvěřitelné? Obávám se, že to se nikdy nedozvíme. Ale dokud budou na světě zázraky a nejasné okolnosti všeho života, budeme si moci říci, že tady přece jen něco nehraje tak, jak by mělo. A pokud ano, tak je svět něco samo o sobě tak neuvěřitelného, že ho stojí za to žít i v případě, že jsme fiktivní ve fiktivním světě. A to zkrátka proto, že existujeme. Myslíme, tedy jsme.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho na sociálních sítích


Chcete si přečíst i další zajímavé články?

Nezmeškejte už nikdy užitečné tipy a články