Ještě to promysli aneb nebojte se změnit názor

Blog / Dála Musil – 1. srpna 2024

Nestává se příliš často, aby mě nějaká kniha zaujala natolik, že jí věnuji na blogu samostatný článek. Knize Ještě to promysli od Adama Granta se to povedlo, protože může mnoha lidem otevřít oči. Sám patřím k těm, kteří jen neradi mění názor, a jsem proto moc rád, že to teď už zvládnu snadněji.

Tématem knihy je ve zkratce flexibilita a ochota našeho myšlení změnit názor na základě nových informací. Pokud názory přehodnotit zvládneme, můžeme růst v osobním i pracovním životě. Sám jsem vědomě v posledních dnech několikrát názor změnil a doslova mě to bavilo. Pojďme si říct, jak na to.

Tragický příběh pro velké poučení

Úvodní tragický příběh z knihy "hezky" uvedl to, o čem jsou další kapitoly. V USA před 80 lety vypukl požár (Mann Gulch Fire), při kterém zemřelo několik hasičů. Požár totiž změnil směr a v těžkém terénu mířil zpátky na hasiče. Dva byli rychlí a povedlo se jim utéct, ostatní se pak dostali do situace, kdy jeden z nich začal zapalovat prostor před sebou, protože ho napadlo, že na daném místě pak nemůže hořet. Zbytek týmu to nechápal a pokračoval v útěku. Bohužel to nikdo z nich nezvládl a přežil pouze ten, který založil únikový oheň - do té doby nepříliš známá věc.

Ve stresu dělají lidé věci automaticky, ale správně to bývá jen ve známém prostředí a známých situacích. V těch ostatních je potřeba se naučit věci a myšlenky přehodnocovat, i když to na první pohled nemusí dávat smysl. S tímhle příběhem souvisí ještě další a větší chyba - daný požár se vůbec neměl, resp. nemusel hasit (lesní požár je občas prospěšný v rámci životního cyklu lesů). A ještě jedna souvislost zejména s jiným požárem (Storm King Fire) - byť nám teď zpětně je jasné, že při útěku je dobré zahodit těžkou výbavu, většina hasičů to neudělala, což je zpomalilo. Kdyby to udělali, část z nich mohla určitě přežít...

Inteligence vs. změna

Pojďme na něco méně tragického. Pod slovem inteligence si většina z nás asi představí, jak je někdo chytrý. V dnešním velmi rychle se měnícím světě může být ale důležitější schopnost věci si znovu rozmyslet a názor změnit. Možná znáte omyl prvního instinktu ze školy, kdy jste v testu napsali odpověď, rozmysleli si to, ale nezměnili, protože co kdyby ta změna byla chybná. Podle studií by ale většina těchto oprav reálně pomohla k lepším výsledkům.

Obecně výsledky nezlepšuje změna samotná, ale to, že změnu zvažujeme. Mimochodem je paradoxní, že čím vyšší IQ máte, tím snadněji rozpoznáváte vzorce a tím pádem pro vás může být obtížnější změnit svá přesvědčení. Zkuste se zamyslet, jestli taky nejsou některé vaše názory zastaralé? Neříkáte je pouze proto, že se dobře poslouchají? Nebo se bojíte, že kdybyste názor změnili, ostatní vám přestanou věřit?

Covid, Kodak a změna zažitých pořádků

Vzpomínáte na covid? Jak se ze dne na den všechno zavřelo, nemohli jste se s nikým potkávat, některým obchodům došly některé potraviny a toaleťák... jde o další tragickou událost posledních let, nicméně přinesla i něco dobrého. Spousta z nás měla najednou spoustu času na přehodnocení toho, jak žijeme nebo pracujeme. Já si během epidemie uvědomil, že už se nechci věnovat marketingu a cpát lidem každý den konzumní produkty. Předpokládám, že i vy jste možná něco většího v té době změnily, že?

O potřebě změny svědčí i příklady z byznysu. Kde jsou dnes Kodak, BlackBerry nebo Nokia? Stát si za svým je správné ve stabilním prostředí, ale nastanou chvíle (opět v souvislostí s tím, jak rychle se mění svět kolem nás), kdy už nemá smysl mít hlavu zaraženou v pr…písku, protože to může dopadnout velmi špatně. O to hůře, pokud si děláte srandu z ostatních, jako když šéf BlackBerry poukazoval na to, že iPhone nemá klávesnici. Vtipné je, že Steve Jobs původně ani nechtěl dělat mobil, ale nakonec se nechal přesvědčit a názor změnil...

Paradoxní je, že všichni nejspíš dobře víme, kdy by se nad svými názory měli zamyslet ostatní, ale jakmile jde o naše názory, přehazujeme výhybku. Co takhle to zkusit i u sebe?

Kazatel, žalobce, politik a vědec...

...nevejdou do baru a není to začátek vtipu. Podle Granta přemýšlíme a mluvíme obvykle ve 3 různých způsobech, kdy na sebe bereme určitou identitu:

• kazatel - když někdo ohrožuje naše názory, dáváme kázání, abychom chránili a prosazovali to svoje
• žalobce - když vidíme chyby v názorech ostatních, dáváme jim argumenty, abychom ukázali omyl a spor vyhráli
• politik - snažíme se získat lidi na svou stranu, hlásáme pravdu někdy až příliš, říkáme druhým v čem se mýlí, ale nenapadne nás přehodnotit vlastní názory

Nejlepší cesta je ta 4. - uvažovat jako vědec, mít hypotézy a snažit se najít pravdu pomocí experimentů (já třeba v posledních týdnech pravidelně zkouším jak různě lze řešit některé situace s pomocí automatizací v Relay a Make). Řešíte vlastní obchodní model? Lepší než křišťálová koule je to prostě zkoušet více cestami, než dojdete k té, která funguje nejlépe.

Netrvejte na osvědčených postupech, co když jsou tu postupy lepší, o kterých nevíte? Špatné procesy vyplývají z povrchního myšlení, ty dobré staví na hlubokém promyšlení a přehodnocování. Obecně se snažte sami sebe ptát, v čem se můžete možná mýlit a proč, a podle toho pak své názory přehodnocovat (přehodnotit názor mimochodem nezní tak blbě jako změnit názor, všimli jste si?).

Psychologická zkreslení aneb pozor na sebe

Usnadňuje matematický talent analýzu dat? Ano, ale jenom pokud řešíte něco, co vás nijak extra nezajímá. Pokud se vás ale téma týká a je v souladu s vašimi názory, pak pro vás bude analyzování složitější. Důvody jsou 2 zkreslení - konfirmační zkreslení (vidíme, co předem čekáme) a efekt zbožného přání (vidíme, co chceme vidět). Oba mohou vaše výstupy hodně zkreslit.

Ještě "lepším" biasem může být situace, kdy řeknete, že nemáte vůbec žádná zkreslení. Do téhle situace se častěji chytají právě chytří lidé, kteří tolik nevnímají vlastní limity. Co sledovat? Zejména data, která jsou v rozporu s našimi názory, nové důkazy a nekonvenční nápady, nejnovější vědecké studie, a naopak zapomenout na to, že vám někdo někdy něco před lety říkal. Mimochodem ano, znamená to, že občas půjdete názorově z extrému do extrému.

Se zkreslením se pojí také 2 syndromy - gaučový trenér (jestli sledujete sport, kolikrát přesně víte lépe než trenéři, kdo by se měl objevit v nominaci na mistrovství? :-) a podvodník aka impostor (opak trenéra, kdy si neuvědomíte, jak jste dobří, a myslíte si, že si svůj úspěch nezasloužíte). Můžeme mít 2 cykly:

• Přehnaná sebejistota: přesvědčení → zkreslení → potvrzení → pýcha → přesvědčení...
• Přehodnocování: pochyby → zvědavost → objevování → pokora → pochyby...

Dunning-Kruger efekt aneb nevím, že nevím

DK efekt se v posledních letech zmiňuje všude tak často, že mám dojem, že ho každý musí znát (ha, mám ho taky!). Pointa je taková, že někdo může mít vysoké sebevědomí, přestože ho nemá reálně ničím podložené - třeba i výše zmíněný gaučový trenér. Čím méně znalí v některé oblasti jsme, tím více přeceňujeme naše reálné znalosti. Nevidíme pravdu či realitu, neboli nevíme, že nevíme.

Pár příkladů z knihy? Angličtina není v USA úřední jazyk, v Salemu se čarodějnice neupalovaly, Mickey Mouse nenakreslil Walt Disney, Velká čínská zeď není vidět z vesmíru a sladkosti nemají znatelný vliv na chování dětí. Pokud nepochybujeme, že něco víme, nemáme potřebu hledat, co je špatně - ale měli bychom.

K přehnanému sebevědomí svádí i situace, kdy nahradíme nedostatek znalostí minimálními zkušenostmi - třeba při řízení auta. Naopak se podceňujeme tam, kde je nedostatek hned patrný - třeba při kreslení. Pokud jste v něčem úplní začátečníci a nevíte nic, DK efekt asi mít nebudete. Problém začne nastávat, když tomu něčemu začnete trochu rozumět, protože můžou ostatní začít mít dojem, že jste "sežrali všechnu moudrost světa".

Důležitá je hranice mezi pokorou a arogancí (nevědomost + sebejistota). Pokora absorbuje zkušenosti a mění je na vědomosti, arogance je pak štít, od kterého se zkušenosti odráží pryč. Pokora přitom neznamená nízké sebevědomí, ale že stojíme nohama na zemi a dokážeme si připustit, že se mýlíme. Ideální je sebevědomá pokora - věříme ve své schopnosti a silné stránky, ale zároveň víme, že možná neznáme správné řešení a uvědomujeme si své slabé stránky.

Nebojte se chybovat a přijímat opačný názor

Není špatné udělat chybu. Díky ní se totiž dozvíme něco nového, což nás může poučit pro příště (viz klišé Edison a jeho tisic způsobů, jak nevyrobit žárovku), a zároveň potěšit. V posledních dnech jsem to párkrát zažil a už jsem si neříkal "ježíš, taková chyba, jak teď budu vypadat před ostatními" - místo toho jsem byl rád, že vím zase něco, co jsem nevěděl.

Problém je, že často pokud někdo zpochybní, co si myslíme, uzavřeme se. Nechceme si do hlavy pouštět něco, co nám nesedí. Chceme utéct a schovat se nebo názorově bojovat. Přitom pokud jde o něco, co pro nás není důležité, jsme obvykle rádi, že víme zase něco nového, co mění status quo (já si třeba do tohohle týdne myslel, že mi dokážou Apple Watch změřit VO2Max při jízdě na kole a prý ne).

Většina z nás (všichni?) se ve skutečnosti můžeme mýlit velmi často. Stačí jen nebýt přehnaně sebejistí nebo se chránit bublinou lidí se stejnými názory, kteří podpoří, co říkáme. Ano, fakenews třeba na Facebooku jsou průser, protože každý vidíme to, co algoritmy chtějí, abychom viděli - a čím víc to chceme vidět, tím víc to uvidíme (pár "přátel" jsem si kvůli tomu už na FB odebral).

Užijte si své chyby

Když Grant někde přednášel, potkal se pak s Danielem Kahnemanem a ten mu řekl, že si něco dlouhé roky myslel a potěšilo ho při přednášce zjistit, jak se spletl. Nevadilo mu to, měl doslova radost, protože se něco naučil. Když to dokázala taková kapacita jako Kahneman, proč ne my? Přesně tahle část z knihy mě nevědomě dotlačila k tomu, že pokud teď objevím chybu ve svých názorech, textech apod., vyloženě mě baví, že ji můžu opravit a něco tak zlepšit.

Je proto obecně fajn umět odpoutat názor od své identity a současnost od minulosti. Náš názor není svatý a nemusí být dlouhodobý, neměla by nám vadit představa, že se pleteme a odpoutáme od toho, co jsme si dřív mysleli. Naše identita by měla být o tom, čeho si ceníme, ne o tom, čemu věříme. Čím častěji dokážeme něco přehodnocovat, tím přesnější ve finále budeme. Když si ze sebe dokážeme udělat třeba i srandu, budeme navíc i šťastnější (proč si vše jen vyčítat?).

Bojíte se, že kvůli chybě ztratíte dobrou pověst? Neměli byste. Podle výzkumů vás po přiznání vlastní chyby ostatní nebudou brát za neschopné, naopak to budou brát jako projev upřímnosti a ochoty učit se.

Poloreklamní vsuvka - je super mít wiki, kde si všechny své znalosti evidujete. Já na wiki používám Notion a pokud byste chtěli taky, rád vám s tím pomůžu. Já mám sice hlavu plnou znalostí o Notionu, ale to neznamená, že mám v hlavě všechno - a na to mám právě wiki jako svůj druhý mozek, kam si zapisuju vše, co by se někdy mohlo hodit vědět, když se na to někdo zeptá.

Konstruktivní hádky a kritičtí lidé posouvají vpřed

Hádky asi moc lidí rádo nemá, zejména protože nechtějí, aby se na ně ostatní zlobili. Pokud je však hádka konstruktivní, může vás hodně posunout. Nejlepší jsou na to lidé, kteří jsou často kritičtí, skeptičtí a provokativní. Obvykle to budou lidi, které moc nemusíte a jejichž názor asi příliš nechcete slyšet. Můžete se samozřejmě obklopit jen těmi, co vám budou přikyvovat a plácat po zádech, jenže jsou to naopak ti nepříjemní, kteří vás dokážou nejvíc posunout (skvělým příkladem je zpochybňovač Dr. House).

Snaha o harmonii je fajn, nicméně lze s někým nesouhlasit, aniž by to znamenalo, že si budete nadávat. Jedna věc je totiž ranit něčí city (vztahový konflikt) a druhá oponovat jiným myšlenkám (názorový nebo úkolový konflikt). Hádka nemusí být projevem neúcty, ale naopak respektu - můžete si vážit názorů ostatních natolik, že bude stát za to je zpochybnit. Pokud je vám něco úplně jedno, pak se do diskuze až hádky asi pouštět nebudete.

A pokud i tak váháte, berte to jako debatu, ne rozepři / hádku. Dáte najevo, že dokážete zvážit i jiný pohled a změnit názor. Neřešte příliš proč (kdy nejspíš nebudete chtít slyšet jiné argumenty), ale hlavně jak - zejména pokud jde o práci na společném úkolu či projektu. U jak je totiž potřeba proměnit slova v činy a tam si kdekdo možná uvědomí, že neví tolik, kolik si myslel. Jiné názory pak nebudou brzda, ale naopak pohon, který vás nakopne správným směrem.

Jak úspěšně vyjednávat?

O vyjednávání jsem už psal ve článku v návaznosti na knihu Chrise Vosse Nikdy nedělej kompromis, jak vidí tohle téma Grant a výzkumy? Skvělí vyjednavači souhlasí s argumenty druhé strany a neberou vyjednávání jako souboj, naopak vědí, že je potřeba čas od času ustoupit. Nesází při rozhovoru pouze jeden argument za druhým, ale hledají společnou řeč.

Dalším velmi zajímavým tipem je, že čím více argumentů máte, tím více oslabíte ty nejsilnější. Druha strana pak snadno odmítne ty nejslabší a postupně může shazovat i ty další. Je tak lepší mít pár opravdových trumfů než souhrn desítek věcí, z nichž většina je spíš podružná, protože ostatní nebudou věřit, že jsou pro vás tak důležité. Neplatí to ale vždy - závisí jak je téma pro ostatní důležité, jak jsou otevření i jak silná je jejich vůle. Pokud je to nezajímá, může být více argumentů lepší taktika.

Třetí tip asi nepřekvapí a je základem dobré komunikace obecně - naslouchat (což neznamená jenom méně mluvit). Pokud budete pokorní a zvědaví, budete se ptát a hledat doplňující informace, budete se snažit zlepšit výsledek jednání pro obě strany, místo toho abyste diktovali, co se má dít, měli byste také dopadnout lépe.

Nepřesvědčujte, ptejte se a navádějte

Čím více budete chtít někoho přesvědčit argumenty, tím víc se zatvrdí a bude mít dojem, že na něj útočíte - a jeho vlastní argumenty se o to víc upevní. Je proto lepší už zmiňované naslouchání a ptaní se, kdy uznáme připomínky druhé strany, ale budeme se v souladu s naším názorem ptát, abychom vzbudili ve druhé straně zvědavost a posléze oni samy zapochybovali o svých názorech. Dobrá může být klidně i věta "jaké důkazy byste chtěli vidět, abyste změnili názor?".

V těchto motivačních rozhovorech neříkáme ostatním, co si mají myslet (nechceme je zachraňovat, radit ani korigovat, ani žádné chytáky a návodné otázky, ale ty upřímné), ale pomáháme jim nastavit zrcadlo, aby se na sebe podívali sami a nad vším se dostatečně zamysleli. V ideálním případě to spustí proces přehodnocování - větší pokory vůči ostatním názorům a větším pochybnostem o vlastních názorech. Zmíněné zároveň naučí i nás více přehodnocovat.

Budete-li empatičtí, nesoudící a pozorní posluchači, druhá strana se nezačne bránit. A když ano a to velmi nepřátelsky (urážky, útok na vaše schopnosti místo na jádro situace, kritika na tón místo podstaty věci), můžete taky zaútočit, ustoupit nebo ještě lépe ukročit stranou. Čím horší to bude, tím víc buďte zvědaví, když se přestane ovládat úplně, buďte v co největším klidu. Příp. se zkuste zeptat, jestli by jej něco přesvědčilo - a pokud řekne ne, nemá smysl pokračovat.

Pozor na stereotypy

Jakmile je hráč členem vašeho oblíbeného týmu, máte ho rádi. Pokud přestoupí jinam, stane se z něj nepřítel. Je to úplně ten samý člověk, jen v jiném oblečení. Je to pro nás skutečně tak důležité nebo to tak děláme jen ze zvyku? Podobné je to třeba v situacích, kdy vám někdo něco ukradne, třeba kolo. Stane-li se to v ČR, nejspíš vás hned napadne, že ho ukradl člen jedné velmi konkrétní národnostní menšiny, je to tak?

Tzv. kontrafaktuální otázky se liší od jiných otázek tím, že se díky nim zamýšlíme nad původem svých názorů a následně dokážeme naše postoje vůči jiným skupinám lidí přehodnotit. K různým názorům vede různá životní minulost a mnohá přesvědčení velmi pravděpodobně neodpovídají realitě. Uplatňovat skupinové stereotypy na jednotlivce může pak být absurdní. Ostatně zeptejte se člověka v USA, který nemá rád černochy, jestli by je neměl rád i tehdy, když by byl taky černoch?

Pozor na extrémy

Když se řekne globální oteplování, buď jste v partě "bude to průser" nebo "nic takového neexistuje". A co když ne? Většina lidí je reálně někde mezi. Spoustu věcí v životě občas příliš zjednodušujeme na 2 různé protichůdné extrémy, místo toho, abychom vše promysleli a zjistili, že celá problematika je z obou stran daleko komplexnější (kdo z vás se někdy hádal kvůli volbám? :-).

Bohužel třeba v médiích se obvykle píše pouze o extrémech, protože jsou mediálně zajímavější (rozuměj víc příjmu z reklamy). Často tak můžeme něco chybně podceňovat nebo přeceňovat, pokud si sami nezpřesníme celou situaci. Ať už si tak třeba o změně klimatu myslíte cokoliv, zkuste se na to víc podívat i z druhé strany - a možná budete překvapení, že se nejspíš v mnoha věcech shodnete.

Mimochodem pokud i jako odborník na něco dáte najevo svou nejistotu, budete přesvědčivější a díky překvapení i zvýšíte pozornost svého publika. Snaha o vyváženější sdělení tak určitě dává smysl. Zajímavé také je, že ostatním více důvěřujeme a považujeme je za poctivější, pokud vidíme, že jim na něčem hodně záleží. Možná odmítneme názor, ale respektujeme jej jako člověka.

Praxe, jedničkáři, důvěra a bezpečí

Tenhle bod asi příliš nepřekvapí, ale pokud něco děláte sami, naučíte se víc, než když na to něco budete jenom koukat. Podobně funguje lépe cokoliv, kde probíhá diskuze s dalšími lidmi, protože máte možnost vidět i jiné názory a přehodnotit tak ty své. Pokud navíc něco řešíte v reálném čase, budete přemýšlet kritičtěji a důkladně zvažovat všechny možnosti.

Zajímavé je i zjištění, kterého jste si už možná také všimli na některých svých známých a kamarádech - že byl někdo úspěšný ve škole neznamená, že je i úspěšný pracovně. Často to bývá tak, že pracovně se víc daří těm, kdo patřili ve škole k horším (já osobně znám spoustu lidí na obou zmíněných stranách, které to potvrzují).

A když jsme u té práce, tak čím hlubší je důvěra v týmu či firmě, tím snadnější je zpochybnění jiných názorů a uvědomění si vlastních chyb. Nebojíte se mluvit otevřeně, věříte otatním, nevadí vám riskovat a selhávat, ukazovat co děláte a poučit se z vlastních chyb. Funguje to i opačně - ptejte se ostatních, co je k názoru vede, jak to ví a proč si myslí, že je jejich názor ten správný.

Tip pro lídry - otevřená oboustranná zpětná vazba. Ukažte svou zranitelnost a své chyby, díky tomu se otevřete podřízeným, kteří se pak také nebudou bát mluvit a jednat upřímně, protože se budou cítit bezpečněji.

Na závěr tip na hezkou matici:

• povrchní rozhodování a negativní výsledek → neúspěch
• povrchní rozhodování a pozitivní výsledek → štěstí
• hluboké rozhodování a negativní výsledek → experiment
• hluboké rozhodování a pozitivní výsledek → pokrok

Naše životy jsou otevřené systémy, takže není důvod se neustále držet téhož a je fajn vyhledávat informace, které jsou v rozporu s naším názorem. Já si z knihy odnesl hodně a je pro mě zatím nejlepší knihou, kterou jsem letos četl. Chcete-li jít ještě víc do hloubky, vřele doporučuju přečíst :-)