Co ovlivňuje kvalitu našich životů?

Blog / Dála Musil – 10. září 2021

Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli žijete takový život, jaký skutečně právě vy chcete? A dá se považovat za dobrý? Naše životy bohužel denně ovlivňuje spousta negativních témat, která často přecházíme, ačkoliv bychom neměli. Většina se nám totiž nepříjemně vymstí, pokud se tak už nestalo...

Koronavirus je s námi v ČR už rok a půl (ve světě ještě o něco déle) a ovlivnil naše životy často v obrovské míře. Velká část byla bohužel negativní, ale přinesl i některé světlejší chvilky - třeba když se většina z nás mohla na chvíli zastavit, protože část pracovního života dostala na chvíli pauzu. Hodně lidí si třeba uvědomilo, že je vůbec nebaví, co dělají. Nebo si doma začali všímat věcí, které předtím přehlíželi, protože na ně neměli čas. Někteří ve větší míře začali řešit svoje zdraví. Jiní si všimli, jak mnoho věcí v současné společnosti nefunguje správně (třeba co se učí ve školách). A tak by se dalo pokračovat. Podstatné je, že lidé mohli zapřemýšlet nad tím, co je skutečně důležité.

Společným východiskem ze všech témat je změna, což je něco, co vše posouvá - ať už jednotlivé lidi, rodiny, firmy, státy, ale i společnost jako takovou. Když jsem četl knihu Tomáše Hajzlera Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, uvědomil jsem si, že spousta z nás nežije takový život a v takovém světě, jaký bychom chtěli. A je to právě změna, která může vše posunout jinam. Rád bych proto vytáhl z jeho knihy některá témata, která se mě i spousty z vás dotýkají, a jejichž změny by nám všem v mnohém prospěly.

O knize

Marně přemýšlím, jak jsem se ke knize vlastně dostal, ale po jejím přečtení musím smeknout. S některými názory v knize nesouhlasím, s většinou však ano. V ČR se máme v mnoha ohledech velmi dobře (třeba pokud jde o bezpečnost), ale v různých ohledech hodně špatně (třeba miliony exekucí, aktuálně velmi rozpolcená společnost apod.). Tomáš v knize vytáhl na povrch mraky témat, která denně ovlivňují naše životy (často negativně, a nebavíme se teď pouze o ČR, ale celém světě), a přesto nad mnohými často mávneme rukou nebo nás ani nenapadne, že se něco takového děje.

Kolikrát jsem si po přečtení některého z odstavců říkal, jestli je to vážně možné, a pročítal na internetu více než 120 zdrojů zmíněných v knize (a díky nim desítky dalších zdrojů), abych si udělal o všem větší přehled. Uvědomil jsem si, kolik toho nevím, nebo to, jak i jedinec dokáže věci měnit. V knize najdete i hodně pozitivních příkladů, lidí, firem a iniciativ, které se snaží životy lidí a náš svět měnit k lepšímu. Takže ačkoliv budu vypichovat ve článku hodně negativního, rád bych dodal, že je tam vždy i kousek světla a každý jeden z nás jej může trochu víc rozsvítit.

Za čím se v životě ženeme?

Velká část lidí žije v koloběhu (možná znáte pod termínem "krysí závod"), který se skládá z práce, peněz, rádoby úspěchů (třeba touha "být někdo") a konzumních radovánek (které rychle odezní). A zmíněné se točí pořád dokola (a navíc stále rychleji) - lepší práce, více peněz, vyšší místo v žebříčku, lepší auto, nový iPhone... Jakmile něčeho dosáhneme, tak co? Tak si dáme další a ještě větší cíl. Podobného úspěchu je dnes plný LinkedIn nebo Instagram.

Jenže více a rychleji neznamená lépe. Napadlo vás někdy, že jsou často tihle lidé vnitřně prázdní, a proto se potřebují neustále za něčím honit, aby právě tu prázdnotu zaplnili? Přiznám se, že jsem to několik let měl bohužel podobně, dnes už se nikam neženu. Předpokládám, že většina lidí se z téhle situace dostane jen díky nějakému nečekanému impulsu, který mu řekne "a dost" (často třeba vyhoření, rozchod apod.).

Podle knihy spočívá osobní svoboda v tom žít život podle vlastních představ. Jenže nejsou to spíš představy společnosti než naše? Kolik z vás chodí do práce, co vás nebaví, abyste si koupili, co nepotřebujete, a natřeli to těm, které nemáte rádi? Kdo si kupuje rychlé radovánky všeho druhu a kdo si dělá trvalou radost tím, co ho naplňuje? Kdo miluje pátky a nesnáší pondělky? Líbí se mi teze, že čím méně člověk je (z pohledu "být"), tím více potřebuje něčeho mít. Podobně tak věta, že někteří lidé ztrácejí zdraví kvůli penězům, aby pak právě tyhle peníze utrácely za to, aby byli zdraví...

Práce bez smyslu?

Než začal v ČR loni na jaře covid, cítil jsem, že už mě nenaplňuje dělat pro klienty typ marketingu, který spočívá jen v maximalizaci tržeb. Z byznysového pohledu je to příjemné, ale smysl jsem v tom už nenacházel. Stejně tak se můžete setkat se zbytečným stresem jen proto, abyste někde o ždibet posunuli už tak dobré výsledky, protože je přece nutné stále jen růst. Přitom lze mít v práci pohodu i výsledky, o čemž jsem poté psal článek. Dnes už odmítám jako klienty firmy, kteří prodávají nesmysly a jde jim čistě o zisk. I firmy si totiž někdy musí uvědomit, že křivka přece nemusí vést neustále co nejvíc nahoru a že co největší zisk není tím svatým grálem.

Všiml jsem si, že zvolnění potkalo i spoustu dalších lidí, zejména které sleduji v online světě. "Ajťáci" (sem patří pro hodně lidí prostě každý, kdo dělá cokoliv online) dělají věci rukama (staví lavičky a pergoly), protože nechtějí neustále jen koukat do počítače, já jsem třeba začal zahradničit na balkoně. A radost z vlastní dobře odvedené (hmatatelné) práce je s radovánkami z nového nákupu čehokoliv vnitřně nesrovnatelný.

Práce jako podřadná komodita

Stres způsobuje u většiny lidí zejména práce. Jak v pohodě pak asi může vypadat společnost, v níž lidé dřou, protože musejí (kvůli rodině, hypotéce, v nám vzdálených zemích i novodobé otroctví, aby vůbec přežili atd.) - protože se jejich život přeměnil na vydělávání na život? Kolik firem má dokonale standardizované pozice, kdy každý dělá svůj jeden malý dílek práce a je snadno nahraditelný? Kdo ví něco o cirkadiánním rytmu, ten taky ví, jak nebezpečný je pro zdraví práce na směny (v ČR mimochodem cca 50 % lidí). Zajímavé téma je i minimální mzda vs. minimální důstojná mzda, na kterou i u nás většina lidí nedosáhne.

Bohužel se těžko v mnoha firmách hledá dostatečná motivace v podobě smysluplnosti práce, dostatečné pracovní svobody a sounáležitosti s firmou. Většinou je to o růstu a zisku (horší je snad už jenom soutěž o hierarchická korýtka), což znamená pro většinu pracujících už zmiňovanou prázdnotu. Osobně doufám tak jako Tomáš v knize, že se zmíněné do budoucna bude měnit a více lidí si bude pečlivěji vybírat, kde chtějí pracovat - za mě by ta firma mohla vypadat třeba tak, jak jsem popisoval ve svém podzimním článku, anebo tak, jak vypadá komunita Slušná firma.

Drobnou náplastí může být paradoxně digitalizace, která možná zničí některá pracovní místa, což na druhou stranu může lidem přinést volbu lepší a smysluplnější práce. Zajímavé je, že i z mnohých dnešních freelancerů se stali dělníci, protože zatím jejich práce nejde automatizovat (nebo neví, jak na to). O budoucnosti nejen digitálního pracovního života jsem psal článek v létě.

Musíme si pořád kupovat blbosti?

Kolik věcí jste si koupili v letošním roce jen tak, protože jste je viděli (líbily se vám), ačkoliv jste je nepotřebovali? Nebo vás už jen nudilo, co máte? Reklamy někdy útočí na lidské emoce až příliš (o to více na děti) a to vede ke zcela zbytečným nákupům (o to horší je, pokud tužby lidi dovedou třeba k půjčkám, z nichž jsou pak exekuce).

Obdobně to má hodně lidí s finančním přebytkem, touhou být lepší (rozuměj mít víc) než ostatní anebo nerozumí tomu, jak finance fungují (jak řeším svoje finance?). Jenže většina lidí si neuvědomí, že konzum nikdy nevyplní vnitřní prázdnotu nebo že nenasytnost může být nekonečná.

Dost možná víte, že když si něco koupíte, za pár dní už je vám to vlastně jedno (pocit štěstí zmizí), příp. se v lepším případě po čase dostaví výčitky. Je taky nutné brát v potaz, že je velký rozdíl mezi hladem (potřebou) a chutí (tužbou - což je mimochodem důvod, proč byste neměli chodit kupovat jídlo hladoví), kdy se v tom druhém případě často chtíč stává drogou a čím víc máte, tím víc chcete. Jsou takoví lidé svobodní? Moc asi ne.

Vím, že tématu nákupů lidí částečně bohužel přispívám, protože nabízím marketingové služby a většina mojí pracovní kariéry se skládala právě z podpory prodeje všeho možného od politických názorů, přes hračky a sportovní oblečení až po auta a kontejnery. Na druhou stranu z tohoto oboru pomalu mizím (konzum mě už vážně nebaví) a snažím se přecházet spíš k podpoře efektivity (třeba díky optimalizaci procesů nebo digitálním inovacím).

Pokud jde o nákupy, osobně vyznávám už několik let minimalismus, nekupuji, co nepotřebuji, a miluju vyhazování věcí (nedávno jsem si taky velmi oblíbil Marii Kondo), resp. darování tam, kde je to potřeba. Většina toho, co mám doma, mi vydrží dlouho (např. vysavač se rozbil až po 7 letech, oblečení si kupuji velmi zřídka) a nutkání "něco si koupit" naštěstí nemívám (třeba telefon měním jednou za 4 roky). O mých nákupech jsem koneckonců také nedávno psal.

Co se v mládí naučíš...

Výchova v rodině a současné školství má stěžejní a často negativní dopad na následný pracovní život děti, když se z nich stanou dospělí. A to, co se z nich stane, má pak vliv na to, jak bude vypadat společnost, ve které všichni žijeme. Rodiče (mezi něž čerstvě patřím i já, kvůli čemuž bylo moje procitnutí z téhle části knihy o to horší) se i dnes stále drží různých dřívějších stereotypů a názorů (často automaticky a nevědomky), jak děti vychovávat nebo co je správné. Pohoda dítěte může hodně ovlivnit pohodu celé rodiny, přesto si někteří rodiče jedou stále tu svou.

Sám jsem vyrůstal v době, kdy jsem musel mít dobré známky, získat maturitu a jít na vysokou, protože převládal názor, že to je nejlepší cesta k úspěšnému životu, aby se z člověka nestal popelář (přitom nebýt popelářů, měli bychom svoje okolí neustále plné bordelu). Po těch letech ale už vím, že tyhle věci mně osobně k ničemu v životě nejsou a jen část toho měla na můj život pozitivní vliv. Daleko větší vliv mělo to, co jsem dělal, protože jsem to sám dělat chtěl (a nepotřeboval jsem k tomu ani žádnou externí motivaci nebo pracovní metodu cukr a bič - tak to funguje u mnoha dospěláků až v pracovním životě).

Děti je dnes potřeba vést k samostatnému rozhodování, sebepoznání a sebeřízení, čímž se samy naučí mj. zodpovědnosti (hodně rodičů dnes ochraňuje děti až příliš). Čím více budete jako rodiče své děti řídit, tím více se budou podobat ostatním dětem a tím méně budou samy sebou. Je lepší být dobrým vzorem, nechat jim prostor a přitom respektovat, co dělají. Nebát se odpovídat na otázky "proč". Nemluvit o práci jako o něčem co se musí a je jenom nepříjemné. Nedává smysl tlačit děti k tomu, aby byli ve všem nejlepší, ale spíš aby se naučili s ostatními spolupracovat. A pokud udělají něco špatně nebo s něčím nesouhlasíme, netrestat, ale snažit se rozumně vysvětlit.

Kdy se konečně změní školství?

Současné školství je v ČR zaostalé. Hodně. Na základních školách se učí z většiny totéž, co jsem se učil já před více než 20 lety. Že se svět od té doby v mnohém změnil není nutné zdůrazňovat. Přesto se stále děti učí povětšinou věci, které jim v životě k ničemu nebudou. A nejde jen o obsah, ale i formu - pokud pracujete, přijde vám smysluplnější praktická ukázka, diskuze, seminář či workshop, anebo jen přednáška člověka k publiku, ze které si něco zapisujete a pak to někam založíte? A co způsob učení - je lepší si věci pamatovat, nebo raději umět?

Dobré známky dnes neznamenají lepší práci (před dětmi je fajn známky bagatelizovat) a děti není potřeba naplnit všemožnými znalostmi, fakty a vzorečky (které určuje někdo na ministerstvu), aby se v životě uchytili. Vzpomínám, jaké haló třeba byla matematika, na kterou jsme nemohli mít na základce kalkulačku, na střední už ano a dnes za nás počítá excel, protože proč bychom to měli počítat, když to jde řešit právě díky digitalizaci efektivněji. Základy jsou jasné, ale většinu matematiky ze školních osnov stejně většina lidí v životě nevyužije (obdobně jako většinu dalších školních znalostí).

Moderní pracant potřebuje zaujetí, kreativitu a proaktivitu, což jsou věci, které jim dnešní klasická škola obvykle ničí. Chyby se ve školství trestají, což tady paradoxně neznamená, že chybami se člověk učí - maximálně tak nechybovat a raději nevyčnívat. Trefné je i přirovnání, že škola je pro děti vlastně tak trochu vězení - v ČR je totiž školní docházka povinná, musí se tam bez ohledu na cirkadiánní rytmus celý rok ve stejný čas, nutí vás do učení něčeho, co nechcete (navíc i doma - mimochodem domácí úkoly nemůže škola po dětech vyžadovat), někoho možná šikanují...

Osobně jsem neměl tušení, jak vypadají v ČR alternativní školy, nebo jsem sice znal třeba termín Montessori, ale netušil, o co jde přesně. Po mnoha příkladech z knihy jsem o to víc pochopil, jak alternativní školy nakopávají těm klasickým zadek v přístupu ke vzdělávání, resp. rozvoji dětí. Nejde o žádnou přípravku na běžný zaměstnanecký poměr, ale o způsob jak svobodně objevit a rozvíjet, v čem jsou děti dobré, co jim vnitřně dává smysl a kde by tak mohli být v budoucnu prospěšní i ostatním (a jak spolupracovat s ostatními). Děti jsou totiž samy od přírody zvídavé a chtějí dělat, co jim přijde zajímavé - tak proč jim něco vnucovat? K tématu doporučuji přečíst např. knihu Svoboda učení od Petera Graye.

Jak vypadá naše nejbližší okolí?

V knize Tomáš často zdůrazňuje termíny jako komunita či rozšířená rodina, že nežijeme tam, kde bydlíme (dojíždíme do práce a na nákupy někam na výlet a doma jen přespáváme) a neznáme naše sousedy. Anebo radí neoddělovat děti podle věku, protože pro jejich zdravý vývoj je důležité, aby se potkávaly s mladšími i staršími. Jako společnost i mezi sebou jsme všichni čím dál víc oddělení (i v práci), přestože i historie nám říká, že lidé fungují daleko lépe spolu.

Jde o věci, které si většina z nás asi neuvědomuje, ale po přečtení mi to všechno začalo dávat smysl - o to více, když pak vídám u nás za barákem běhat smečku dětí, někoho tvořit květinovou zahrádku na trávníku vedle parkoviště nebo rodiče piknikovat před vchodem domu.

Jednou ze součástí tohoto trendu je i podpora místní ekonomiky a návrat k tomu, jak některé věci fungovaly dříve. Ovoce a zelenina se dnes vrací na trhy na náměstí, pro maso se chodí k řezníkovi a pro pečivo do místní pekárny (pokud tedy máte nějakou poblíž) anebo si třeba něco i vyrábíte sami. Je na každém, jestli dá přednost místnímu, o něco dražšímu a typicky kvalitnějšímu před levnějším a méně kvalitním konzumem klasických hypermarketů, které na mnoha místech nejen v ČR zlikvidovaly místní obchody. Pokud jste třeba jako já z Pardubic, pak si vzpomeňte, jak vypadala v běžný den před pár lety liduprázdná třída Míru a jak doslova žije dnes, když je z většiny pěší zónou.

Technologie a digitální svět mají své mouchy

Když jsme u toho sbližování, pojďme si říct i o tom, jak nám v tomhle brání současné technologie a digitální pokrok. Dnes je pravděpodobně daleko víc lidí závislejších na mobilu než na drogách či alkoholu, někdo o tom mluví jako o novém kouření. Všichni ví, že to je špatně, ale většina se nepoučí. Zejména u dětí je problém, pokud mají telefon či tablet od svých raných let. Mají méně sociálních interakcí, umějí hůř mluvit, nedokážou se soustředit na něco jiného... kde je třeba moje dětství, kdy jsme si každý den po škole šli zahrát fotbálek na hřiště (mám na mysli ten s míčem).

Druhý velký problém jsou pak dnešní hi-tech firmy (které jsou pro lidi často modlou - Apple, Google, Facebook, Amazon...), které diktují jak žijeme, co kupujeme, na co koukáme nebo čemu věříme. Musíme mít vždy to nejdražší a nejlepší? Skutečně potřebujeme věnovat tolik svého času třeba sociálním sítím nebo seriálům? Je pravda všechno, co se nám objeví ve feedu? O kolik méně zášti by na světě bylo, kdyby neexistoval Instagram (proč ho nemám)? Proč fandíme víc značkám než lidem?

Co nám vlastně tyhle firmy v poslední době přinesly smysluplného? Není náhoda, že byla (nebo ještě je) éra startupů. Malé čerstvé týmy mají zatím tah na branku a cílem některých není pouhý byznys, peníze, data nebo naše pozornost - která je asi tím, o co dané top společnosti nyní nejvíc stojí, protože jim přináší ve finále peníze. Dříve se snažily inovovat a přinesly nám dotykové telefony, vyhledávač informací, jednoduché nakupování nebo spojení se s přáteli online, dnes místo inovací kupují menší ryby, aby rostly především jejich finanční výsledky. Snad si většina menších svou nezávislost ještě chvíli udrží a nedočkáme se dystopického velkého bratra (přečtěte si knihu 1984) nebo čínského sociálního kreditu.

Rozpolcená a zmanipulovaná negativní společnost

Televizi nemám a zprávy na internetu už dlouho nesleduji, ale i tak se ke mně z titulků na internetu nebo sociálních sítí dostávají mnohé zprávy a názory, u kterých si říkám WTF. Společnost je extrémně polarizovaná a bohužel za to z velké části můžou právě zmiňované technologie a sociální sítě (a některá média). Ty pomáhají šířit dezinformace a fake news (anebo odvádějí pozornost pryč od opravdových problémů) a udržují lidi ve svých bublinách (nebo jimi manipulují), díky čemuž si každý myslí, že všichni okolo smýšlí stejně.

Tolik negativity a bullshitu, co dokáže vzniknout k tématům jako očkování, EU, globální oteplování, migranti, LGBT+, volby... Pokud se lidé mají špatně, o to víc na ně funguje budování strachu a populismus, a o to víc pak mají nenávist k věcem, které je mnohdy ani neovlivňují. Kritické myšlení části populace bohužel chybí stejně jako respekt ať už k lidem nebo odlišným názorům (respekt neznamená souhlas, ale že bereme jiné názory stejně hodnotné jako ty naše).

Pomalu se dostáváme do anomie, kdy přestávají platit pravidla a morálka. A představitelé naší země, kteří by měli lidi spojovat, jsou právě těmi, kdo ji nejvíc rozdělují. A když někdo fandí správným hodnotám a pravdě, dostane označení jako pravdoláskař a sluníčkář - to znamená, že kdo to říká, je negativista fandící lžím? Kéž bychom se brzy dobrali společenského smíru, kdy budou všichni dostatečně spokojení a společnost začne být pozitivnější.

Proč bychom měli být zelení

Média významně ovlivňují názory ve společnosti, ale bohužel pro nás si vybírají nevhodná témata, která spíš rozdělují než sdružují. Kdyby to tak nebylo, věděli byste třeba, jak rychle dochází podzemní pitná voda (a voda obecně) v ČR i ve světě, nebo že 3/4 kohoutkové vody v Česku obsahuje pesticidy. Vodu spotřebováváme daleko rychleji, než se zvládne obnovit, a k tomu si ji "obohacujeme o dobroty", které se do ní dostávají převážně z agrochemického průmyslu. Mnohé zdroje vody pak bohužel vlastní firmy, které nám balenou vodu prodávají. Potlesk těm, kdo zavlažují trávník (= ve skutečnosti plevel) nebo umývají auto jinou vodou než pitnou (typicky dešťovou) a aspoň část tak dokážou ušetřit.

O moc lepší to není ani s jídlem. V klasických marketech kupujeme potraviny doplněné chemií a tomu, co bylo dřív normální, se dnes říká bio (jestli si něco pěstujete na zahradě, máte taky bio). Často k nám létá jídlo z celého světa, protože si nekupujeme to tuzemské, kvůli jídlu se vybíjí život v oceánech (které jsou dnes z většiny mrtvé a zamořené plastem), mraky jídla se vyhazují (pozdravujeme konzum, který nefandí udržitelnému nakupování) a mnohde se jí pořád dost nezdravě (velkým nepřítelem je nadbytek cukru, tuku a soli, což je typické složení jídla z fastfoodu a oddělení sladkostí a brambůrků).

A pokud se nám podaří lépe jíst a pít, pak ještě pojďme podpořit trochu i naše životní prostředí - třeba omezením produkce odpadu v domácnosti (třídění je absolutní základ, a co nechci a lze nějak použít pošlu dál, např. oblečení, knihy, nádobí apod.), omezením plastu a jednorázových výrobků, nebo nepoužíváním prokazatelně nebezpečných chemikálií typu Roundup, které se nám pak vrací zpět do těla ve vodě. A zelené může být i naše okolí - vnitrobloky, parky, vodní toky, lesy... za předpokladu, že nebudeme drancovat přírodu (protože když ji kompletně zničíme, zjistíme, že peníze se jíst nedají) a udržíme na uzdě globální oteplování.

Klimatická krize je bohužel realita

Jestli se nějaké téma už řeší roky a roky, a přitom se zároveň vlastně nijak ty roky a roky neřeší (nebo jen tak letmo, aby se neřeklo), pak je to velký průser - a navíc ho už částečně zažíváme. Klimatická krize alias globální oteplování devastuje naší planetu už docela dlouho a přidává na síle. Někdo možná bude tvrdit, že se nic neděje, ale reálně si spíš ve své hlavě něco nalhává, aby zatím nemusel čelit pravdě, anebo si jen myslí, že jde o něco, "co se přece nemůže stát".

V klimatickém tématu jsem se do přečtení knihy moc neorientoval, ale dobře si pamatuji, jak jsem si v roce 2010 koupil do auta lopatu na sníh, protože tehdy napadlo opravdu hodně sněhu. Od té doby jsem lopatu ani jednou nepoužil, protože sníh tady u nás v Pardubicích v zimě už nebývá. Naopak ale dobře vidím, jak přecházíme ze zimy do léta skoro bez jara a teploty jsou v průměru daleko vyšší než v minulosti (což potvrzují třeba mnohá měření, kdy bylo v létě v ČR tepleji než na plážích u Středozemního moře). Jak sucho ničí planetu jste pak nepochybně viděli na některých srovnávacích mapových snímcích, kde zelenou a modrou nahrazuje hnědá a oranžová.

Reálně tedy stoupá průměrná teplota po celém světě, přibývají požáry, jsou častěji záplavy nebo hurikány, ubývá podzemní voda, mizí ledovce (jejichž roztátí by mohlo zabít až 40 % obyvatel Země a zlikvidovat většinu současných velkoměst a všechny tichomořské státy), mizí příroda, pralesy, zdravá půda, zvířata a kolabují tak ekosystémy (koukněte se na kterýkoliv dokument z dílny Davida Attenborougha z posledních měsíců a bude vám smutno, pozitivně vyzněl pouze ten o tom, jak koronavirus a "zastavení lidí" právě přírodě pomohlo), jsou znečištěné a vydrancované oceány... a nemůže za to nikdo jiný než člověk (kvůli svému pohodlí) a firmy (kvůli penězům). A čím dřív si to všichni připustíme, tím dřív s tím můžeme něco dělat.

Důvodem klimatických změn (spočívající ve zvyšující se koncentraci oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v atmosféře) jsou zejména spalování fosilních paliv (výroba energie a doprava), odlesňování a změny ve využití půdy, živočišné zemědělství (chov dobytka) a průmyslová hnojiva v zemědělství. Česko je mimochodem evropská jednička pokud jde o znečištění ovzduší z automobilů. Co vás taky možná překvapí - celou třetinu emisí vytvoří pouhých 20 (dvacet, to není překlep) nejvíc znečišťujících firem (kterým je životní prostředí lhostejné, protože money rules the world).

Čím dříve dokážeme jako společnost přejít na obnovitelnou energii, čím více dokážeme nahradit maso rostlinnou stravou, čím více vody dokážeme udržet v krajině (více rybníků, méně polí), čím více firem si uvědomí současné problémy a začne fungovat víc ekologicky, čím více zahrad bude fungovat jako komplexní ekosystém a ne jen trávník na okrasu... tím nižší bude teplota vzduchu a jen tak dokážeme planetu i sami sebe ochránit (nebo spíš zachránit). A jak píše Tomáš v knize, jsme nejspíš poslední generace, kterou se změnou klimatu ještě může něco udělat.

Z knihy by se daly vytáhnout desítky dalších témat, ale ty ve článku zmíněné jsou mi nejbližší. A co jste si určitě nejspíš všimli sami - všechna ta témata jsou úzce propojená mezi sebou. Když změníme k lepšímu kousek někde, zlepšíme tím i kousek jinde. Přeji nám, ať se nám to společně podaří.

p.s. Pokud děláte něco prospěšného a hodila by se vám něco, co dělám, rád vám pomůžu zdarma - v takovém případě mi dejte vědět.